Její vydání v Norsku doprovázelo zajímavé přiznání. Nesbo řekl, že ji chtěl napsat pod pseudonymem. Autorem knihy Krev na sněhu i jejího druhého pokračování měl být dosud neznámý spisovatel Tom Johansen, přičemž cílem Nesboa bylo udělat z něho náhodně objeveného specialistu na kriminální příběhy.

Jestliže se hlavní postava příběhu jeví jako pouhý zabiják, opak je pravda

Deníku Aftenposten vysvětlil, že ho k tomu vedl záměr napsat knihu o spisovateli aktivním v sedmdesátých letech minulého století, který záhadně zmizel. Jmenovala by se Únos Toma Johansena, a aby se lidé nedivili, že o něm nikdy nic neslyšeli, měl v plánu za něj napsat dvě knihy: Krev na sněhu a Krev na sněhu 2: Ještě více krve.

„S vydavatelem jsme už chystali jeho encyklopedické heslo, našli jsme si i fotku, kterou bychom k němu přidali,“ přiznal Nesbo. „Jenže naše právníky přemohly pochybnosti a usoudili, že by to byl falešný marketing.“

Jo Nesbo tedy napsal pod svým jménem příběh, který se jeho dosavadnímu stylu poněkud vymyká. Odehrává se v roce 1977 v osloském podsvětí a hrdinou je nájemný vrah Olav Johansen (ve jméně ponechal odkaz na vymyšleného spisovatele).

Jeho zaměstnavatel, obchodník s drogami a prostitutkami Daniel Hoffmann, je s ním spokojený za to, jak spolehlivě odstraňuje pro něj nepříjemné osoby. Jeho nová zakázka ale navenek dosti chladnokrevného vraha překvapí – Hoffmann po něm chce, aby zabil jeho manželku Corinu.

Splacený dluh

Jestliže se hlavní postava příběhu jeví jako pouhý zabiják, opak je pravda. Již v minulosti se Johansen zamiloval do hluchoněmé dívky Marie, která měla Hoffmannovi jako prostitutka splatit dluh za svého přítele narkomana. Vykoupil ji a dluh vyrovnal za ni.

V případu Coriny se pak poněkud překvapivě (a v knize to bohužel není dostatečně vysvětleno) rozhodl jednat podle vlastního scénáře, a jak už to tak v detektivkách chodí, byl to krok k nesnázím.

Černý humor, žádný detektiv

Nesbo se inspiroval stylem noir. V příběhu je silná dávka černého humoru a výrazně to dokumentuje třeba postava Hoffmannovy k smrti odsouzené manželky Coriny, přesněji její myšlenkové pochody i to, jak si se všemi kolem vypočítavě pohrává a s pomocí sexu je rovná k obrazu svému.

Mistrovské na knize je vykreslení osoby Olava Johansena. Postupně se totiž ukazuje, že nájemný vrah má v sobě více citu než leckterý úctyhodný občan, a pro čtenáře se záhy stává pozitivním hrdinou. Je za tím nesporně Nesboův vypravěčský um. Píše jasně, aniž by ve svých větách ponechal jakékoli pochybnosti o jejich obsahu.

Na malé ploše příběhu proto snadno dokázal odkrýt všechny důvody, proč to tak je a jak moc se v Johansenovi jeho špatné a dobré já přetlačují.

Krev na sněhu je nadto akční příběh. Když v něm dojde ke zločinu, Nesbo mu nedělá prolog, nechystá dlouho atmosféru, ale jde rovnou na věc. Někdy to až překvapí, dává to nicméně čtení svižné tempo.

Příběh se tentokrát obešel bez detektivů. O policii v něm sice zmínky jsou, odehrává se ale především v osloském podsvětí, kde se kroky detektivů nijak neřeší, neboť tam prostě nejsou přítomny a nehrají pro ně roli.

I díky citlivému překladu je tedy v češtině dostupná kniha, kterou lze přečíst během dvou hodin a okusit, jak přesvědčivě je možné odkrýt psychiku lidí, se kterými obvykle není možné se setkat.

Jo Nesbo: Krev na sněhu
Kniha Zlín, přeložila Kateřina Kryštůfková, 149 stran, 255 Kč

Celkové hodnocení: 85 %