Nevzaly s sebou žádnou novou písničku. Jejich program tvořil průřez šesti alby vydanými v letech 1988 až 1999, tedy hudbou upřímnou, syrovou, přímočarou a jasnou. Koncert v Lucerna Music Baru byl návratem do sladkých devadesátých let, kdy taková muzika mířila ze Spojených států na svět a byla přijímána s nadšením.

Vystoupení L7 mělo všechny atributy té doby. Byly jimi i špinavý zvuk, ve kterém kytary tu a tam kvílely přes sebe, až to dráždilo sluch, a v hluku utopené zpěvy, kdy většinou nebylo rozumět, o čem dívky zpívají. Jenomže tohle všechno byl originál. L7 se přesně takhle na prahu devadesátých let prosadily a uspěly.

L7 byly v devadesátých letech mimo jiné souputnice Nirvany.

L7 byly v devadesátých letech mimo jiné souputnice Nirvany.

FOTO: Barbora Hrdá

Stavby jejich písniček byly aranžérsky čisté. Od první chvíle nastolily kytaristky motiv, který pak během následujících okamžiků s dalšími dvěma kolegyněmi bez kompromisu tlačily až k finále. Ve zpěvu, v němž se Donita Sparksová, Suzi Gardnerová a Jennifer Finchová střídaly, byly patrné obrysy melodických motivů, stejně tak pasáže spíše skandované. Klíčový byl ale celek – energie, kterou kapela disponovala i přes to, že její členky ve třech případech překročily padesát let života a Finchová bude padesátku slavit za rok a pár týdnů.

Přes všechnu tu zvukovou nečistotu a archaičnost to byl upřímný koncert kapely, která se vrátila proto, že to tehdy na scéně bylo skvělé a ona si to chce v první řadě připomenout. Nebylo by špatné, kdyby se rozhodla skládat nové písně a za rok nebo dva vydala sedmou řadovou desku.

L7
Lucerna Music Bar, Praha, 11. června

Celkové hodnocení: 75 %