Navzdory masovým protestům se válečný konflikt zdá být stále více nevyhnutelný a vzájemné výpady především francouzských a amerických politiků jako by ho již v předstihu kopírovaly. Zatímco část pravicově zaměřených amerických intelektuálů a novinářů považuje Evropu za dekadentní, rasistickou a neschopnou politické akce, někteří evropští intelektuálové v čele s Jacquesem Derridou oprášili sartrovsky hysterický antiamerikanismus a rovnou označili USA za nejnebezpečnější ze všech "ničemných států".

Taková atmosféra pochopitelně nepřeje střízlivým hlasům, které by dokázaly zpochybnit možnou válku bez toho, aby se uchylovaly k různým formám kulturního šovinismu nebo nebezpečným argumentům odvolávajícím se na hodnoty "vyšší civilizace". Obdobně jako stoupenci války jsou dnes i mnozí její kritici a pacifisté v zajetí diskursu a slovníku, který jim vnucuje bůh Mars.

Propagandistická "pravda" o nutnosti boje za celosvětový mír přesně odhaluje skutečnost, že mír je vždy jen důsledkem určité války. Jestliže Michel Foucault v narážce na slavnou Clausewitzovu definici války tvrdil, že politika je pokračování války jinými prostředky, potom mír můžeme považovat za její momentální stav.

Nahodilost násilí, organizovanost války

Válku spojujeme především s násilím, smrtí, destrukcí a úpadkem. Ve skutečnosti je ovšem válečný stav něčím, co se od prostého násilí podstatným způsobem odlišuje, ačkoli ho v sobě nepochybně zahrnuje. Násilí může být zcela nahodilé a neorganizované. Původní neukotvenost násilí je například oslavována ve známé Bretonově představě o náhodné střelbě do lidí jako aktu surrealistického osvobození se od banálního světa konvencí a zotročujícího rozumu. Možnými důsledky tohoto spojení svobody s násilím a neudržitelností celé koncepce se mnohem později zabýval například Luis Buňuel ve filmu Přízrak svobody, v němž dokonce v jedné scéně Bretonovu fantazii ironicky parafrázuje, když nechá z výškové budovy ostřelovače střílet do davu náhodných kolemjdoucích.

Jestliže násilný akt může být projevem absolutní libovůle, potom se válka jeví téměř jako jeho protiklad navzdory tomu, že je od násilí odvozena. Válka je totiž vysoce organizovaný proces, který se řídí svými vlastními pravidly. Každá válka tedy kromě násilí a teroru předpokládá i zákonitosti, na jejichž základě by měl válečný proces probíhat. Není jistě náhodné, že ve starověkém Řecku nebyl bůh války Ares dominantním a mezi obyvatelstvem oblíbeným božstvem, zatímco Mars měl pro Římany libující si v právu a pravidlech politického života význam zcela ústřední. Podle legendy byl Mars dokonce otcem Romula, a tím vlastně i celého římského národa, od něhož současná západní civilizace převzala představu společnosti podřízené právním pravidlům.

Válka a síla zákona

Význam boha války v římské mytologii i v symbolice politické společnosti jednoznačně odhaluje úzký vztah mezi válkou, právem a politickou stabilitou. V moderní době si jako první význam tohoto vztahu uvědomil Thomas Hobbes, když přirozený stav popsal jako válku všech proti všem, z níž vyrůstá společenská smlouva jako základ všech dalších pravidel politického života, k jejichž prosazení je zapotřebí svrchované moci. Hobbes tedy není ani tak ideologem absolutní monarchie jako spíše prvním myslitelem, který byl schopen válku pochopit jako předpoklad existence politické společnosti.

Anarchistické násilí přirozeného stavu je nutné delegovat beze zbytku na politického suveréna, který jediný může vydávat zákony pro celou společnost. Válka všech proti všem se transformuje na sílu zákona, jehož svrchovanost je nezpochybnitelná a vůči němuž musí existovat absolutní poslušnost. Válka potřebuje ke svému průběhu tedy jistá zákonná pravidla, ale současně všechny zákony, abychom o nich vůbec mohli jako o zákonech hovořit, závisejí na schopnosti transformovat logiku války do imperativu občanského míru a politické stability.

V takové společnosti se přirozený stav války neustále doplňuje s politickým požadavkem míru a stability, který má být zajišťován a vynucován systémem pozitivního práva. Tyto zákony jsou ovšem vynutitelné jen za předpokladu, že původně anarchistické násilí bude monopolizováno v rukou politického suveréna. Přirozené násilí se tak nakonec vždy vzájemně doplňuje s fungováním politických institucí. V liberálně demokratických společnostech je tato základní vlastnost politiky mnohem patrnější než v jiných politických režimech, protože svrchovaná moc je předmětem neustálého, byť demokratickými pravidly regulovaného politického boje a její obsah nelze nikdy předem zcela určit. Největší hrozbu v takových společnostech představují ti, kdo slibují nastolit jednou provždy absolutní a totální politický mír, protože tento slib je současně slibem totální a absolutní války.

Válečný stav a veřejné mínění

Politický boj může mít v demokracii různé formy, od pevné struktury vláda-opozice přes nejrozmanitější podoby politického protestu až po krajní možnost občanské války, která ovšem znamená rozpad samotného politického režimu. Protiválečné protesty, které proběhly v polovině února v mnoha městech celého světa, nebyly ani zdaleka omezenou akcí levicových aktivistů a islamistů žijících v západních společnostech. V Londýně například vedle sebe kráčeli anarchisté, váleční veteráni i konzervativní obyvatelé anglického venkova, aby vyjádřili pochyby o oprávněnosti zásahu. Mnohem více se jednalo o vyjádření nesouhlasu s válkou, pro kterou chybí bezprostřední důvod.

Zbraně hromadného ničení? Jak je možné, že Spojené státy přistupovaly doposud k této skutečně mimořádné hrozbě tak ledabyle, že dnes mají jaderné zbraně státy jako Severní Korea nebo Pákistán, jejichž míra vnitřní nestability je přímo úměrná možnosti, že se jejich jaderný arzenál dostane do rukou teroristů?

Terorismus? Jak je možné, že v minulých letech byla Saddámova podpora palestinských teroristických skupin více či méně ignorována stejně jako miliónové finanční toky plynoucí teroristům od významných saúdských rodin?

Tyranský režim? Jak je možné, že jeden režim má být ve jménu lidských práv svržen s přispěním jiných států v regionu, o jejichž tyranské povaze není sebemenších pochyb?

Ukazuje se, že válka v Iráku již začala, i když se zatím jedná jen o její propagandistickou fázi, v níž nepřátelskou stranu reprezentuje veřejné mínění, a nikoli jednotky Saddáma Husajna. Ti, kdo chtějí válku vést, zatím na této domácí frontě jednoznačně prohrávají.

Konec válek jako triumf násilí v mezinárodních vztazích?

Ženevské konvence a další mezinárodní dokumenty, které v současnosti regulují vedení války, vlastně znamenají legalizaci válečných konfliktů a pokus o zamezení válek tím, že se jim vnutí přesná pravidla. Konvence se snaží na základě vzájemné dohody vytvořit minimální společný základ, jehož prostřednictvím by bylo možné kodifikovat vedení války. Ti, kdo válku vedou, by měli mít alespoň základní jistotu v očekávání, jak bude jednat a postupovat i druhá strana konfliktu. Válka je v tomto smyslu velmi zvláštním způsobem vedení dialogu, protože spočívá v předem vymezeném okruhu možných jednání. Takto má válka tlumit vnitřní a nepředvídatelnou dynamiku lidského násilí. Kantova představa věčného míru není potom ničím jiným než vírou v mírotvornou schopnost rozumu prosazující se ve vzájemném dialogu svobodných lidských bytostí, jež dokáže také v konečném plánu neutralizovat každý potenciální válečný konflikt. Taková představa je ostatně i konečným účelem mezinárodních konvencí.

Je ovšem příznačné, že reálné válečné konflikty probíhají zpravidla jako porušení těchto konvencí, protože násilí přítomné v každé válce nakonec vždy přesáhne možnosti právní regulace. Na současné krizi okolo války v Iráku je nejnebezpečnější to, že v ní může velmi snadno dojít právě k takovému přesahu, jestliže mezinárodní instituce a právo budou zcela ignorovány. Pravděpodobným důsledkem by bylo, že tento přesah se stane novým pravidlem v mezinárodních vztazích.

Tato obava rozhodně není nějakým legalistickým voláním po absolutním dodržování byť sebepochybnějších mezinárodních procedur. Jedná se o varování před reálným rizikem, že namísto předem stanovených pravidel se v tomto světě bude napříště postupovat pouze podle momentálních zájmů absolutně dominující supervelmoci, jakou jsou v současnosti Spojené státy. Stane se ale svět bezpečnějším, pokud se taková velmoc bude cítit "oprávněna" zasáhnout kdekoli, kdykoli a jakkoli?

Naplnění toho, co Raymond Aron svého času ve vztahu k politice USA označil velmi přesně jako politiku "imperiální republiky", povede naopak k celkovému posílení představy, že možné je cokoli, protože žádná pravidla a omezení nakonec neznamenají vůbec nic. Země, která byla pro Evropany vždy symbolem svobody, se pak snadno může proměnit v její přízrak. Namísto období válek nás může čekat období neregulovatelného a nepředvídatelného násilí: Pokud výškové budovy nebudou padat v důsledku teroristických útoků, mohou nás z jejich střech stále více ohrožovat ostřelovači podobně jako v Buňuelově filmu. A Mars uvolní místo bohyni Nemesis, která se prosazuje bezprostředním násilím a jedná pod vlivem hněvu a pomsty, nikoli práva.

 Prezident Bush má pravdu, že takový svět je mnohem nebezpečnější než ten, který přestal existovat s rozpadem Sovětského svazu a koncem studené války. Zapomíná ovšem dodat, že se na jeho utváření podílí podstatnou měrou právě on sám a jeho vláda.