Faith No More kralovali světové hudební scéně v první polovině devadesátých let. Tehdy v dobrém smyslu slova šokovali tím, co všechno lze stylově do jedné skladby vměstnat a jak dokonale to je možné interpretovat, nadto srozumitelně a uchopitelně. Všichni členové kapely se stali výraznými osobnostmi, a když se v osmadevadesátém na následujících jedenáct let rozešli, projekty či aktivity každého z nich stály za pozornost.

Novinka Sol Invictus demonstruje absolutní uměleckou svobodomyslnost Faith No More. Kapela si nedělá hlavu s tím, že je stylově nečitelná, naopak to chápe jako klad a v aranžích tomu vychází vstříc.

Obal nového alba

Obal nového alba

FOTO: Ipecac

Kolekci bohužel chybějí výrazné melodické písničky, které daly na přelomu osmdesátých a devadesátých let Faith No More slávu. Přijatelné jsou v tomto ohledu snad jen Motherfucker nebo Superhero, přičemž nejde o jasné žebříčkové trháky. Zbylé kompozice jsou aranžérsky květnaté, posluchačsky nicméně hůře uchopitelné.

Album Sol Invictus má ale dar překvapovat. S každým novým poslechem odhaluje autorskou, hudební i tvůrčí vyspělost formace, propracovanost v detailech i zvukovou barevnost a nabízí poslechové lahůdky, ať už jde třeba o Black Friday, nebo progresivní Rise of The Fall. Jakmile tedy k sobě desku bez předsudků pustíte, dostanete lekci hudební oddanosti, rafinovanosti a vášně. Je to album pro vyspělé posluchače.

Faith No More: Sol Invictus
Ipecac, 39:10

Celkové hodnocení: 75 %