Článek
Choreografie se vymyká z předchozí tvorby Sashy Waltz, je plně podřízena hudbě, která je integrální součástí představení Impromptus. Romantickou hudbu, která je plná naléhavosti a také drásavého smutku, dokonale doplňuje precizní pohyb, i když jsou v něm ryze soudobé prvky, a v pomalých pasážích, kdy po sobě těla jako by plavala, jsou patrné i postupy japonského butó.
Úvod na působivé scéně se dvěma šikmami pod zavěšeným kusem překližky připomínající čepel odlamovacího nože je až abstraktní, nabízí především dokonalý pohyb, který vzešel z hravého honění se dvojic.
To je však počátek mnohotvárného představení o krutém konci času nevinnosti, o vstupu do dospělosti. Změnu avizuje scéna bez hudby, kdy část tanečníků vyrývá do scény své kruhy, což je provázeno nepříjemným, drásavým zvukem.
Zlom přijde po odlehčující pasáži, kdy mezi tanečníky prochází dvojice v plavkách ve vrzajících gumácích, která další holiny nese v rukou. Smích brzy zmrzne na rtech. Gumáky jsou plné rudé a černé krve, kterou tanečníci rozmazávají po podlaze i po sobě. Pomalu stéká od nohou po šikmě a na scéně vzniká pod čepelí nože rudo-černý řez.
V tomto okamžiku se Sasha Waltz ve svém majstrštyku začala blížit drásavému pojetí Svěcení jara Piny Bausch, ukazující také krutost mládí a obnovy přírody v jejím věčném koloběhu.
Nechybí ale katarze, kdy se tanečnice omývají v bazénku, vracejí se sice čisté, ale poznamenané rituálem dospívání, a ani závěr už nemá úvodní hravost. Schubertovy písně nabídly choreografce silné, nadčasové, až archetypální téma, jaké v její tvorbě dříve nebývalo. Odpovídalo tomu ztvárnění, kde se objevovaly i silně expresivní prvky, ovlivněné nejen Pinou Bausch, ale Divadlem orgií a mystérií Hermanna Nitsche, který pracoval s oživením dávných rituálů, jimiž člověk prochází, aby se znovu očistil.
Impromptus je výjimečné dílo hned z několika důvodů. Prvním je živá interpretace hudby, druhým její dokonalé propojení s tancem, jaké se objevovalo u Merce Cunninghama, i když jeho styl byl jiný, i otevřenost, se kterou čerpala z různých styků. Výborné bylo i funkční využití akční malby. Hlavní ale je, že vytvořila ucelené dílo s jasným dramatickým obloukem a silnou nadčasovou myšlenkou o nutnosti se vyrovnávat s krutou realitou.
Je jen škoda, že na takovéto představení nebylo plno, protože podobně silné choreografie se i na světové scéně vyskytují jen vzácně.