Na předminulém Knižním veletrhu ve Frankfurtu se se svými erotickými fotografiemi propracoval až do hlavního stanu Benedikta Taschena, jednoho z největších západních vydavatelů knih o výtvarném umění, architektuře a fotografii. A jeho snímky tu zaujaly.

Domluvili se na spolupráci a jejím výsledkem je velká 280 stránková autorská kniha Vladimíra Kuly, která se v Německu prodává od června.

Snímky to jsou opravdu velmi odvážné. Umělecky dokonalé, ale obsahově někde na ostrém pomezí mezi tím, co je ještě erotika a co už pornografie.

Sám autor tvrdí, že kolem pornografie existuje hraniční pásmo, které je pro umělce něco jako panenské území, do něhož se nyní vypravil. Ke knize rozhodně nezůstane nikdo netečný: v české fotografii je to něco jako totální výbuch erotické svobody a estetické nevázanosti.

Většinu snímků z knihy si lze prohlédnout i na internetových stránkách Vladimíra Kuly www.kulaphotography.com.

Jak jste se sešli s proslulým Benediktem Taschenem?

Vrátím se do roku 1968, kdy mi bylo osmnáct. Atmosféra toho roku mnou nenávratně prostoupila a to včetně květinové revoluce a volné lásky. Od té doby mám také potřebu hledat konfrontaci pro své vnitřní pravdy, s kterými se napřed zdlouhavě ztotožňuji. Snad jsem zastydlý student z barikád osmašedesátého. A tady se možná setkaly naše cesty s Benediktem Taschenem, revolučním nakladatelem. Samozřejmě on tu revoluci spoluvytváří, ale také ji nakonec dobře prodá. To umí dokonale.

Jaký je váš vztah k pornografii?

Tak to vás možná překvapím. Anebo naopak vůbec. Přijde na to, jaké se vám zdají mé fotky. Pornografie je cesta k tupému neosobnímu sexu, proti němuž je vřele nabídnutá a vstřícně přijatá pravice hlubokým prožitkem.

Jak si vybíráte svoje modelky? Jsou to Češky?

Jedna je dokonce z Košíř, má drahá choť. Když se řekne modelka, tak si se svými zkušenostmi z reklamy představím nájemnou krasavici, která má rejstřík pěti až deseti póz, umí se dokonale usmát a také smyslně sešpulit rty. Ať to zvládá sebeprofesionálněji, pro mne to není k užitku.

Jak tedy postupujete?

Na rozdíl od malíře, který může "fotograficky" přesnou realitu vytvořit, aniž by existovala jinak než v jeho hlavě, fotograf je na skutečnosti naprosto závislý. Fotograf buď zaznamenává to, co se odehrává bez jeho přičinění anebo je sám hybatelem, dramatikem a režisérem děje. Každý režisér ví, že dobrý herec je médium, které musí nově ožít ve své postavě.

Proto pojem model, jak mu běžně rozumíme, nevystihuje moji metodu. Ostatně v textu své knihy se snažím tohle vyjádřit obšírněji. Myslím vztah a srozumění s aktéry mých fotek. Ty jsou dobré, jen když přijde ten zázrak, že hra se najednou změní ve skutečný život.

Kde je ale pro vás hranice mezi kýčem a uměním?

To je věčné téma, pro valnou většinu lidí ale naprosto nepotřebné. Samozřejmě že ne pro umělce. Kýč je fenomén nejen historicky a kulturně, ale podle mne především individuálně podmíněný. Každý umělec totiž uslyší své Sirény trochu z jiného směru, nicméně tu oblast musí mít, i když jen intuitivně a ne ostře, vymezenou. Může kolem ní i záměrně kroužit, ale vždy s chladnou hlavou a na vlastní zodpovědnost. 

Můžete být trochu konkrétnější?

Takže fascinuje mně opačná poloha, jakýsi antikýč. Tady je mi to jasné. Třeba malíři Georg Grosz nebo Francis Bacon, ve fotografii Herman Försterling nebo William Ropp...

A kýč?

Kýč je myslím fenomén života obecně. Jen pro umění je jeho význam zásadní. Vezměte třeba některé veřejné prototypy lidí. Kýč, myslím zjevem, je pro mne třeba jeden podmanivě zrekonstruovaný moderátor CNN, jinak ale výborný novinář. Určitě Claudia Schiffer a zahradní růže. Z umění třeba Michelangelův David, celý Modigliani, a teď to zabolí, také mnohé Sudkovy fotografie. A to opravdu nechci provokovat, je to jen hra na upřímnost a ukázka, jak také může jednotlivec vnímat kýč.

Co vás inspiruje?

O nápady nemám nouzi, spíš mám naopak někdy problém vypnout proud vizuálních představ, vyhodnotit a zpracovat ten materiál, abych fotograficky jen vzrušeně neblábolil, nýbrž vyjádřil něco podstatného. To je můj problém.

A co mne inspiruje? No, ženské a - ať mi chlapi závidějí, nejvíc moje vlastní manželka!

Máte pocit, že existuje něco jako česká škola erotické fotografie, řekněme od Drtikola až po Saudka?

Ne, to mi zní příliš národovecky. Drtikol mne fascinuje a v mnohém s ním souzním. Při čtení jeho intimních dopisů jsem měl pocit, že držím to Nerudovo zrcadlo. Tím myslím jeho "Nehaň zrcadlo, když máš křivou hubu."

Drtikol měl kdysi s erotickými fotografiemi v USA velké potíže. Celníci některé zabavili jako porno. Nečeká Vás něco podobného?

To je otázka pro mne téměř vzrušující, bohužel na ni nelze stručně odpovědět. Dotýká se pozitivní i negativní role tabu ve společnosti, a zároveň duchovní regenerace téže společnosti. A tady naštěstí mohu opáčit kladným precedentem. Totiž až budu tak dobrý fotograf jako Mapplethorpe, tak budu budu mít i Ameriku u nohou. Vždycky je to totiž hlavně na nás a to je důvod k optimismu.