Nápadné i cenné jsou hlavně zodpovědnost a rozvážnost, s nimiž tvůrci staví příběh jako přísně logickou mozaiku z pečlivě vybraných kamenů. Od první chvíle přitom míří k zasazení událostí do evropského kontextu, zbavují osobnost tohoto pozoruhodného českého kazatele a reformátora církve výkladů, s nimiž si ho přisvojily vlastenecké proudy v 19. a marxistické ve 20. století, a spravedlivěji hodnotí i roli císaře Zikmunda. Husa ukazují především jako oběť aktuálních mocenských sporů v Evropě, kdy jde především o rozložení sil mezi rozpadající se „římskokatolickou“ církví a světskou mocí, a zejména jako člověka, který důrazem na osobní svědomí předznamenává další historickou epochu.

Díly dějepisné skládanky ale často udrží pozornost diváka jen za předpokladu, že jeho vědomosti i postřeh dovedou zaplnit bílá místa mezi nimi. Potřebná je i trpělivost, která mu dovolí počkat, než se jednotlivé pramínky dění spojí v natolik silný proud, až Hus nemá jinou volbu než cestu do Kostnice.

Tato struktura filmu, která ztěžuje divácké přijetí, je zřejmě i daní za zvolenou metodu: scénář se totiž s fabulací smiřuje jen v minimální možné míře, až úzkostlivě se drží doložených faktů a snahám vtáhnout diváka do děje proto zůstává užší prostor.

Další překážkou na divákově cestě za Husem jsou teologické a filozofické spory, od nichž nás dělí šest století, naše současná mentalita a v Česku i většinový ateismus. Představit je a aspoň zjednodušeně vysvětlit však film musí, jestliže má ambice přiblížit podstatu událostí a nechce se stát jen jubilejní výpravnou podívanou.

Zřejmě v důsledku spojení všeho zmíněného se portrét mistra Jana začíná v mozaice událostí živěji rýsovat dost pozdě, a není tedy divu, že trilogie po prvním díle část publika ztratila. Což je škoda, už jen kvůli Matěji Hádkovi v hlavní roli: Pomohl totiž vytvořit postavu, která není schematická, působí živě i věrohodně, a jak je právě toto u historických osobností těžké, to si ČT ověřila nedávno na cyklu České století.

Jeho herecký výkon je o to cennější, když si uvědomíme, jak úsporně scénář jeho postavu utváří (s ohledem na doložená historická fakta) a že mistra Jana do značné míry přibližují hlavně postavy, které ho obklopují. (Což je metoda, kterou scenáristka Eva Kantůrková zvolila už při práci na „románu“, z něhož vycházela.)

Přirozeně vyznívají hlavně Hádkovy scény s výbornou Marikou Šoposkou jako královnou Žofií, i když je škoda, že režie pro jejich vztah nenašla mnohotvárnější přístup než setkávání nad šachovnicí. Podobně monotónně z filmu vyčnívají i zásadní debaty s přáteli, s nimiž se Hus pro změnu především ráchá v řece, pokud se náhodou nesrazí na univerzitních chodbách. Je i škoda, že ne vždy se film opírá o stejně kvalitní herce a že příliš přirozeně nevycházejí ani davové scény.

Snímku pomáhá volba středověkých exteriérů a zejména práce kameramana Vladimíra Smutného, což působí jako významná protiváha konverzačních scén, na nichž scénář stojí.

Výběr gotických lokací sice puristická měřítka neplní, ale to by nejspíš asi ani nebylo v možnostech jeho rozpočtu, nehledě na to, že účel plní i tak. Spornější roli naopak hraje hudba Michaela Kocába – mnohdy je i mimořádně působivá tam, kde vychází z Husovy doby, jenže rockovější pasáže a prvky naopak někdy jdou i proti obrazu a především závěrečnou scénu upálení zbytečně posouvají k „pražskému muzikálu“.

Navzdory tomu všemu ale film ukazuje Jana Husa jako lidsky věrohodnou postavu, jejíž výklad je srozumitelný a přijatelný, i když jako motivaci pro jeho zásadní rozhodnutí v Kostnici vytahuje do popředí především otázku svědomí a důraz na osobní integritu a víře ponechává už spíš roli samozřejmého pramene, z něhož rozhodnutí vyrůstá a který utrpením ve vězení sílí.

Otázkou však přece jen je, do jaké míry je Husovo rozhodnutí nepřistoupit na nabízené kompromisní články, které by z obviněného heretika udělaly člověka, jenž občas jen něco neprozřetelně „plácl“, plně srozumitelné a vyložitelné právě jen z těchto zdůrazněných motivů. Film totiž možná až příliš „upozadil“ skutečnost, že krizi církve mohl mistr Jan vnímat také jako známky blížící se apokalypsy, a na hranici proto mohl jít s vědomím, že nastolení tisícileté Kristovy říše je nadosah. Historicky doložené poznámky, kde naráží na příchod a vládu Antikrista, se nacházejí v dopisech přátelům z Kostnice. Film zůstává sice i v tomto případě věrný faktům, ale tento výklad pouze velmi jemně naznačuje, když ukazuje i na možné ztotožnění s Kristem (poslední večeře) nebo nechává mistra Jana ve vězení citovat pár slov ze Zjevení sv. Jana.

Jan Hus
ČT 1, 29., 30. a 31. 5., 20 h.Scénář: Eva Kantůrková, režie: Jiří Svoboda, kamera: Vladimír Smutný, hrají: Matěj Hádek, Vladimír Javorský, Marika Šoposká, Jan Dolanský, Michal Dlouhý, Milan Kňažko, Jan Plouhar.

Celkové hodnocení: 75 %