Banální příběh rozšířil vaše téma o rozvedených ženách, které hledají, jak dál žít, o nový obraz. Často druhořadé postavení dělníků z Východu u nás. Nakolik je ten příběh autobiografický?

Není to čirá fikce, ale není to dokument. I když celek je vybájen a skutečnost byla syrovější, většina konkrétních detailů platí. Text, jak raději všude uvádím, není žádný artistní výkon, o jaké jsem se vždycky snažila, ale poctivě odvyprávěný děj. Vznikl totiž nejdřív jako televizní scénář, teprve potom jsem psala knížku.

Osobní zkušenost rámcově souhlasí, ale moje porozvodová situace nebyla silná jako lovestory, ale jako překvapivý střet kultur.

Ten člověk z Moldávie nezná Beatles. Je téměř nedotčen vzděláním, ale má výraznou inteligenci, která mu pomáhá se orientovat v neznámém prostředí. Nesmírně se dřel u různých zaměstnavatelů v dětské víře, že za větší práci dostane víc peněz. Dostal vždycky míň než Češi, kteří se tam opírali o lopatu. V obchodech se k něm chovali arogantně, v restauraci ho nechtěli obsloužit...

Naučila jsem ho říkat: já nejsem Rus, jsem Moldavan a Moldávie byla Ruskem obsazena jako vy. Strašně mi pomohl - tím, že mě potřeboval. Měla jsem po tom rozvodu tendenci k závislosti.

Jaký je váš vztah dnes?

On nepřijel z Moldávie, aby mě učinil šťastnou, ale aby tu dceři a matce postavil dům. Aby založil firmu. Aby tu zahájil novou existenci. Určitě se mu to podaří. Já v tom figurovat nebudu. Žiju sama, živím se sama, moje budoucnost je bez něj.

Byl to akt přátelství, protože mi, nepřeháním, v rozvodovém traumatu zachránil život. Měla jsem tehdy psychické i zdravotní potíže, s nimiž se člověk neholedbá, do lékárny jsem chodila s taškou. Byla jsem na insulinu. Antidepresivech. Měla jsem asi o dvacet kilo víc. To všechno je ale teď jinak.

Znamená snad Banální příběh, že dosud "feministická" Alexandra Berková bude hledat pomoc pro ženu v umění? Jaký další příběh se vám jako prozaičce a scenáristce honí v hlavě?

Dodělávám teď příběh dvou starých sester - opět pro televizi. Literární text je zatím v mlze a kopcích poznámek.

Ženské téma mě samozřejmě pořád zajímá. Není to legrace, vzpomeneme-li si na všechny ty ženy-Popelky. Politici, prosazující takzvaný klasický model rodiny, ani tlak církve jim rozhodně nepomáhají. Jenže uvážíme-li, že před pár stovkami let ženy nesměly mít vlastní peníze ani vlastní pokoj, není situace zase tak strašná.

Pomoc pro nikoho nehledám, pomoci si musíme každý sám. Jak jsem kdesi dávno psala, i milovat se musíme nejdřív sami, nikdo jinej to za nás neudělá. Všichni to vědí, ale málokdo to dokáže. Zvlášť ženy, asi dva tisíce let držené v závislosti na mužích.

Četl jsem jednu kritiku na Banální příběh, která od vás žádala ironický odstup od tématu.

Možná jsem byla dřív dost artistní a k tomu ironie patří. Na podobné otázky odpovídá kdesi krásně Henry Michax: Je těžké, zasažen třemi šípy do tváře, se usmívat nenuceně. Anebo Diderot: Kde tečou slzy, padá pero z ruky.

Ale moje skutečnost se ubírala jinudy. Scénář a následně knížku jsem dělala v době, kdy jsem nechtěla opakovat temnotu Temné lásky a nešlo mi ani tak o příběh jako o postižení kulturních rozdílů.

Myslíte si, že je možné dosáhnout, aby "český svět" změnil vztah k těm, kdo u nás hledají důstojnější život?

Je to velmi složitá situace. Tito lidé na způsob starých osadníků prostě hledají nové domovy pro své rodiny. Ti, kdo v nalezeném prostředí už bydlí, to samozřejmě často nevnímají s jásotem.

Proto je dobré si připomenout nejen osidlování Ameriky, která už byla osídlena indiány, ale třeba i našince, kteří se vydali do světa. A v neposlední řadě i to, že když na tohle místo přitáhly slovanské kmeny, bydleli tu už Germáni.

To jsou skutečnosti, které nás opakovaně upozorňují, že jsme dnes v situaci, kdy je třeba občanský princip nadřadit národnostnímu. Právě to řeší ve Francii, kde muslimové se značnou intolerancí hodlají budovat svůj stát ve státě.

Podobně to nejspíš bude brzy u nás. Až přistěhovalci zapomenou, že jejich předkové byli hosty na cizím území a začnou prosazovat svá náboženská dogmata a různá "práva na sebeurčení".

Jak tedy vidíte budoucnost?

Čeká nás těžká škola. Kdo chce rozkývat státní loďku, pravidelně to činí především skrze vyvolávání národnostních třenic a nepokojů. Problémy náboženské, politické či národnostní jsou většinou jen problémy zástupné a mají za úkol nadsadit odlišnosti a rozeštvat veřejnost. To využívali nacisté v Sudetech, kde do té doby svorně žili i Češi i Němci a židé...

Musíme být připraveni: mít dobré zákony a bdít nad jejich dodržováním. Mít síť pomoci, která je cílená a sledovaná. Británie je v tomhle mistr. Nikoho neodmítá apriori, vyslechne, přijme, nabídne pomoc. Ponechá si lidi užitečné a povaleče vrátí, odkud přišli.

Nakolik osobně znáte nepřátelství vůči národnostním menšinám? Nejde přece jen o zahraniční dělníky, ale vůbec o xenofobii po desetiletí uzavřené společnosti, o Romy a další...

Jsem z Teplic, takže s cikány mám svou zkušenost. Říkám cikáni, dokud budu slyšet gádžové, což je nadávka.

Všichni víme, že xenofobii zpravidla předchází špatné zkušenosti a že rasismus je paušální apriorní soud.

Pokud bydlím v lokalitě, kudy není radno projít, aniž by mě cikáňata neokradla či neohrozila, těžko se budu nutit k paušální lásce a těžko budu akceptovat, že oni jsou "děti větru" a jejich filosofie jim říká, že si můžou vzít, co chtějí. To je pochopitelné.

Asi se jim budu vyhýbat. Nebudu chtít bydlet v domě, kde jsou pravidelné rvačky a "vybydlené byty". To bylo a někde ještě je takové cikánské specifikum. V Teplicích takhle spadlo několik domů.

Kde je příčina?

Dětská, nedospělá nátura některým lidem velí očekávat, že se o ně někdo jiný postará, a dává jim pomyslné právo nenést odpovědnost za vlastní život.

Jenže: ať už konkrétní Romové - od této chvíle budu říkat Romové - provedou cokoliv, neopravňuje to nikoho vypouštět o nich jako o národnosti jakékoli paušální soudy.

Stejně nesmyslný je ale i rasismus naruby, který chce pod dojmem jakési laskavé romantiky ponechat trestné činy bez trestu. Mám v romské komunitě pár přátel. Všem, nám i jim, držím palce, aby se co nejdřív podařilo postavit celý "problém" na solidní občanskou bázi.

Myslíte, že to půjde?

Myslím, že to půjde. My si připomeneme, jaké to asi bylo za národního obrození, kdy na nás pohrdavě shlíželi Němci. A Rómové se přestanou chovat nezodpovědně k prostoru, kde všichni žijeme. Ale chtělo by to především razantněji eliminovat české rasisty.

Mělo by se o jejich duševní omezenosti mluvit nahlas. Vůbec nechápu, proč se otevřeným rasistům, hulákajícím po hospodách a mlátícím Romy i zahraniční turisty, říká kulantně příslušníci hnutí skinheads. V současných souvislostech to jsou idioti. Na podobných "bojovnících" stavěl kdysi třeba Gottwald. Pár fešáckých teoretiků, to byli vlajkonoši, ale hulákající masa, panečku, ta je vždycky užitečná.

Je ale naše společnost schopna změnit zažité stereotypy?

Vidím to pozitivně. Nemyslím si, že jsme národ pitomců a nejsme také národ rasistů. Rasismus tu obstarává pár omezených, zmanipulovaných jedinců. Ovšem volby do EU cosi ukázaly: lhostejnost. Únavu. To si ale nemůžeme dovolit. Unavený organismus podléhá parazitům.