Článek
Ve hře Kámen z roku 2008 se Mayenburg vyrovnává s účelovou interpretací německé historie 20. století. Je rozdíl, jestli byl váš dědeček zachráncem židovské rodiny, anebo arizátorem jejího majetku, a na co z toho byl hrdý, jestli padl zbloudilou kulkou Rudé armády, anebo se coby správný německý důstojník po pádu svého vůdce zastřelil. Pokud vás ovšem ten dědeček a pravda o rodinné historii dnes ještě vůbec zajímá.
Mayenburgův Kámen se odehrává v domě, kde se od roku 1934 vyměňují, odcházejí a zase se navracejí jeho obyvatelé a pod jehož střechou spřádají upravené rodinné legendy. Tři generace žen berou do ruky fetišizovaný kámen vržený kdysi do oken domu, jen se rozcházejí v hodnocení, proč byl vržen.
V hlavní roli Dočekalovy inscenace Mayenburgovy hry je dům.
Nelze říct, že by Mayenburgova hra nevypovídala o závažných tématech, ale činí tak zdlouhavým způsobem, v němž pečlivě skrývaná a postupně odhalovaná tajemství jsou předvídatelná, a než se k nim inscenace propracuje, uplyne zbytečně mnoho času i slov. Neustálé přeskakování z jedné časové roviny do druhé orientaci v ději také příliš nepomáhá.
Pětice ženských protagonistek odvádí v Dočekalově režii solidní hereckou práci, v případě Kateřiny Winterové v roli Withy dokonce vynikající. Inscenace ale položila až příliš velký důraz na samotný dům – největší pozornosti se dostává mohutné stavbě pokoje zařízeného v atraktivním art deco stylu, jehož stěny neustále popojíždějí, jsou zdobeny i ničeny, prostor zavalován haraburdím, zatímco ze stropu se dekorativně snáší podzimní listí. Mayenburgova hra je ovšem více o lidech, jejichž osudy se ale v tom mohutném prostoru ztrácejí.
| Marius von Mayenburg: Kámen |
|---|
| Překlad: Petr Štědroň, režie: Michal Dočekal, scéna: Martin Chocholoušek, kostýmy: Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie: Iva Klestilová. Česká premiéra 28. května ve Stavovském divadle, Národní divadlo Praha. |