RECENZE: Praha hraje Moskvu ve filmu Dítě číslo 44

Hollywoodský štáb producenta Ridleyho Scotta a režiséra Daniela Espinozy u nás za deset týdnů utratil přes 30 miliónů dolarů a byl první, který dokonce zastavil kvůli natáčení část pražského metra. Na filmu pracovalo přes 150 českých filmařů a vedle Toma Hardyho, Garryho Oldmana, Noomi Rapaceové či Vincenta Cassela v něm uvidíme i Janu Strykovou, Jaromíra Noska či Ondřeje Malého.

Američtí filmaři si pochvalovali jak lokace (natáčelo se například i u Máchova jezera, v Dobříši, Ralsku či v barrandovských studiích, kde vyrostla dekorace berlínského Říšského sněmu), tak spolupráci s českým štábem.

Nicméně hotový film za knihou, která získala řadu mezinárodních ocenění a byla přeložena do 36 jazyků (česky vyšla před šesti lety), zaostává. Možná i proto, že se údajně z pěti a půl hodiny krátil na 138 minut, a ještě pořád se dost vleče. Především je od začátku chaotický, nepřehledný, a kdo nečetl knihu, bude mít velké problémy se v postavách i ději orientovat.

Úvod se odehrává na Ukrajině v době hladomoru ve třicátých letech, kde osiřel i malý Lev Děmidov. Pak se prudce přeneseme na Říšský sněm v roce 1945, kde Rudá armáda vztyčuje sovětskou vlajku – a jako ten, kdo ji vztyčí, je vybrán právě on.

A ještě jednou skočíme dopředu – do roku 1953, kdy Děmidov slouží u MGB (předchůdce KGB) a on i jeho žena si žijí jako páni. Jenže stalinismus je v plném proudu a nikdo neví, kdy na něj moc – ztělesněná třeba žárlivým souputníkem – ukáže.

Takto shrnuto to působí logicky a přehledně, ale než se k tomu divák v kině dopracuje, mnohokrát se ztratí v orientaci. Až poté, co jsou oba manželé posláni do vyhnanství, se příběh soustředí na do té doby jen naznačenou a do Volska dost lopotně přenesenou hlavní linii – Děmidovovo detektivní pátrání po vrahovi malých dětí.

Dále jsme především svědky všech překážek, které systém Děmidovovi klade, doslovných proslovů pro nevzdělané publikum, zmínky o kanibalismu jako důsledku nacisty zdrogovaných lidí a jejich závislosti na lidské krvi a řady dalších, v ději neukotvených informací. Kanibalská linie má přitom inspiraci v proslulém Čikatilovi (ten ovšem vraždil až o čtvrt století později), který vešel do povědomí českých diváků zcela nedávno Jáklovým filmem Ghoul. Že by mezinárodní téma dne?

Atmosféra stalinistického režimu je vykreslená drsně, zajímavý je vývoj vztahu mezi Lvem a jeho ženou, ona sama se ovšem mění až neuvěřitelně překotně. Herecky obstojí Tom Hardy jako Děmidov a Gary Oldman v roli jeho šéfa, většinou však působí neslovanské tváře herců podivně a nejméně přesvědčivý je jindy vynikající Vincent Cassel jako major MGB.

Z těžko pochopitelných důvodů všichni herci pečlivě nacvičili špatnou angličtinu, přesněji řečeno angličtinu s (ruským?) akcentem, což má dát divákům najevo, že vlastně mluví rusky. Působí to však spíše trapně.