Článek
Vobeckého snaha probádat ženskou erotickou tajnosnubnost se zaměřuje především na výraz tváře a hloubku očí.
Ve dvacátých letech minulého století ještě vycházel z mánesovské tradice. Korpulentní dáma je rozkošnicky rozvalená a dává na odiv svou bělostnou pokožku. Ve tváři má výraz uspokojení, možná až orgastického.
Třicátá a čtyřicátá léta malíř zasvětil dámám picassovským a modiglianovským. Protáhlé krky, mandlové oči a hranaté rysy evokují mnohem známější mistry, přesto se Vobecký snaží jít vlastní cestou. Namísto latinských bohyň s archaickou krásou v duši vidí ve své múze kromě nadpozemské labutě i českou selku, které nechybějí bujné poprsí, macaté hýždě i sulcovité boky. Zhmotňuje známé přísloví – ženská bez pořádné zadnice je jako náves bez kostela.
Přesto jsou jeho ženy světicemi i konkubínami zároveň. Vše je totiž obsaženo v jejich očích. Mají v nich tajemství, příslib, žádostivost i prachobyčejnou touhu.
Ladné tvary, byť viděné jinou optikou, ho zajímají také při zobrazování měst a jejich zákoutí. Kubistická hranatost smísená s barevnou syntézou vzývá neuchopitelnost abstrakce. Měsíc nad řekou je jako nažloutlá dělová koule, pádící do spleti uliček a domovních zdí. Šedomodrá hmota, možná voda, možná tekuté olovo, bobtná pod klenbou oblouku mostu.
Možná že křivky architektonických objektů a křivky erotických objektů chápal malíř jako hodnoty stejného významu. Krása v esenciálním vyjádření je prostě vždy a za každých okolností pozoruhodná. Ovšem pouze malířům a básníkům je dovoleno vstoupit do jejích komnat.
František Vobecký: Obrazy 1926–1966 |
---|
Galerie Nová síň, Praha, do 30. května |