Můžete novou desku charakterizovat?

Myslela jsem si, že to je o vztahu, ale když jsem ji pak poslouchala a procházela si ji, uvědomila jsem si, že je také o vztahu, který mám sama k sobě, o konfliktech a o tom, čím jsem si prošla. I když na ní láska, ztráta a podobné věci jsou, myslím, že jsem se snažila najít sebe sama. Jenom jsem si to neuvědomila předtím, než byla hotová.

Takže jde o ryze osobní nahrávku?

Ano, je to velmi osobní deska. Možná nejosobnější, jakou jsem dosud udělala. Myslela jsem si, že je to o jedné věci, a pak se ukázalo, že je to o mnoha různých věcech. Když píšu, často nevím, co se vlastně snažím říct, dokud si to následně neposlechnu.

Je dobré se v písničkách tak otevřít?

Jsem ráda, že jsem to udělala, protože si myslím, že bych tuhle desku nenapsala, kdybych nemusela trochu přehodnocovat své osobní věci. Bylo to chvílemi smutné a těžké, ale některé momenty byly zase vtipné a zhýralé. To jde často ruku v ruce. Po životě s hudbou jsem vždy toužila a chtěla jsem ho. Byla jsem pak ale zmatená z toho, jaký je a co od něho všechno chci. Chci buď pokračovat ve víru turné, nebo potřebuju být nějaký čas v tichu, číst a rozjímat. Žila jsem mezi těmito dvěma extrémy. Potřebovala jsem ale také zkusit žít ve vlastním čase, ve vlastním domě, protože to je vlastní život bez koncertů na konci dne. Bez rozvrhu.

Producentem alba byl Marcus Dravs a jako první jste natočili titulní písničku. Šlo to hladce?

Proces nahrávání How Big, How Blue, How Beautiful mě s ním naprosto propojil. Písnička už byla hotová, ale on ji ve studiu zrychlil, přidal kytary a získal skladatele a producenta Willa Gregoryho, aby k ní udělal závěr. Když jsem ho slyšela, propukla jsem v pláč. Věděla jsem, že to je ono. Byl to návod, jak udělat skvělou desku.

Jaké bylo nahrávání v Londýně?

Můj život tam měl téměř meditativní charakter v tom, jak se vše opakovalo. Každý den jsem jela na kole do studia a nedělala téměř nic jiného. Nemohla jsem moc chodit ven, takže proces nahrávání alba byl velmi introspektivní. Občas slyšíte, že někdo nahrává v odloučeném zámečku v jižní Francii, ale v Londýně to vlastně bylo podobné. Bylo to tiché a metodické. Nějaký čas jsem strávila i v Los Angeles. Chodila jsem ven a psala, ale pak jsem si písně zase zatáhla do své jeskyně. V Los Angeles je ale až příliš hezky. Myslím, že spíš potřebuji, aby v tvůrčím procesu bylo trochu šera a špíny Londýna.

Byla tvorba písní těžká?

Nikdy předtím jsem na albu nepracovala tak dlouho a tak důsledně. Myslím, že to pro mě bylo dobré, protože když jsem začala, byla jsem trochu v troskách. Mohlo to jít dvěma způsoby: buď budu dál mačkat sebedestruktivní spínač, nebo zkusím udělat něco jiného. Rozhodla jsem se pro druhou možnost a oddala se desce. Na začátku to bylo opravdu těžké. Myslím, že Marcus nevěděl, k čemu se přesně upsal. Myslím, že čekal líbivou valkýru, která bude šermovat mečem, a místo toho dostal zachmuřenou ženu v legínách.