Sarrazin popisuje, jak se na něj po vydání bestselleru Německo páchá sebevraždu politici a komentátoři vrhli a obviňovali jej z rasismu či antisemitismu, což považuje za nepochopení knihy. V Teroru ctnosti proto znovu pro pořádek připomíná svá základní tvrzení:

1. Jestliže má německá žena v průměru 1,3 dítěte, tak se německý národ postupně vymaže z mapy.

2. Počet dětí negativně koreluje se socio-ekonomickým statusem, stupněm vzdělání a inteligencí rodiče (zde autor poněkud kostrbatě říká jen to, že hloupější a línější obyvatelé se v Německu většinou více množí).

3. Stárnutí a pokles intelektuálního potenciálu dlouhodobě ohrožují výkonnost a konkurenceschopnost Německa.

4. Přistěhovalectví by mohlo být prospěšné, kdyby úroveň vzdělanosti a kvalifikace imigrantů v průměru přesahovala průměr německý.

5. Mezi různými skupinami migrantů jsou signifikantní skupinově podmíněné rozdíly, které se dokonce i po mnoha generacích stírají pomalu, pokud vůbec. Přistěhovalectví z Dálného východu obecně vzdělanost zvyšuje, naopak z Turecka, Afriky, Blízkého a Středního východu snižuje.

Jsem ostrakizován

Nechť se čtenář sám rozhodne, jestli jde o rasismus. Sarrazin z něj byl několikrát obviněn. Ve své nové knize tvrdí, že hranice názorové svobody jsou mnohem užší, než je formálně zakotveno ústavou. Člověk je prý za názor německým mainstreamem „ostrakizován“, vyobcován jakousi jednotnou a mocnou mediální partičkou.

Na druhou stranu demokratická média určují jistý politicko-filozofický mainstream v každé zemi a v každé době, přičemž ho ale současně i podrývají. Stačí se zamyslet nad tím, kolik lidí v médiích pracuje. Jeden názor na imigranty nebo homosexuály je nevyhnutelně brzy vystřídán jiným. Německo je svobodná země a Sarrazin přehání. Nesedí v žádném žaláři a do médií je zván neustále - ve skutečnosti se stal velkou německou celebritou.

V dalších částech knihy akribicky a suchopárně vyjmenovává všechny příklady, kdy byly jeho názory německými médii překrouceny, sestříhány či úplně otočeny naruby. Jeho odpůrci prý často nakonec přiznali, že knihu vlastně nečetli.

Jazyk, kterým se nedomluvíte

To Sarrazina vede k úvaze o překrucování jazyka. Jazyk německých médií přirovnává k orwellovskému newspeaku. Podle něj se snaha eufemizovat, neurážet a neprovokovat dostala do rozporu se základní funkcí jazyka - dorozuměním.

Politicky korektní přejmenovávání jevů je s největší pravděpodobností k ničemu.

Dobrým příkladem pro Německo i Česko je slovo Zigeuner/cikán. Ti, kteří slovo chápali a úmyslně používali jako posměšek, nadávku, jen přešli na nové korektní slovo a to se stalo zase posměškem. Nic se tedy nezlepšilo. Jiní měli ke slovům cikán/cikánský neutrální nebo i kladný vztah. Těm pak korektní jazyk připadá směšný a nechápou, proč by si měli objednávat romskou omáčku nebo romskou kapelu.

V devadesátých letech i česká média přešla ke slovu Rom a potom se zejména u policejních mluvčích objevila snaha obejít dokonce i slovo Rom. Čeští policisté prokázali úžasnou kreativitu - zrodil se třeba „mladík snědé pleti“ či roztomilý „mladík jižanského vzhledu“. Slovo jižanský ovšem vyvolává komickou a chybnou souvislost s USA a s románem Jih proti Severu (např. jižanská kráska) či dokonce s hudebním stylem (jižanský rock). A mluvčímu tu skutečně nešlo o Rhetta Butlera, ani o kytaristu skupiny Lynyrd Skynyrd.