Západočeské galerie tomuto pozapomenutému tvůrci připravila retrospektivní výstavu, která je nejobjevnějším mezinárodním projektem Plzně jako evropského města kultury. Jejími autory jsou Aleš Filip a Roman Musil a k výstavě vyšel třísetstránkový katalog.

Výstava v Masných krámech je o malířství, ale také o životním příběhu. Lindauer se s uměním seznámil ve Vídni a maloval zprvu náboženské obrazy, které by dnes patřily spíše k průměru v salónní malbě. Byl však skvělý portrétista. Měl dar zobrazit živě lidskou tvář a na Novém Zélandu získal zajímavé zakázky zásluhou anglického dobrodruha a podnikatele Henryho Partridge, svého mecenáše. Šlo o portréty potetovaných tváří maorských kmenových náčelníků. Lindauerova akademická tvorba se tím značně proměnila.

Vznikly obrazy, které jsou lidskou tváří a současně maskou. Tetování tvoří síť, přes kterou pozorujeme živé oči a vlhké rty. Je to až neuvěřitelné spojení. Popisný realismus imitující fotografii se mění v cosi magického a posvátného. Maoři sami tyto obrazy považují za živoucí tradici úzce spjatou se svým kultem mrtvých.

V jejich představě jim obraz nabízí předka, který s nimi díky podobizně žije dál a je zdrojem jejich současného štěstí, radosti i životní síly. Maoři tak vnímají Lindauerovy portréty tak, jako křesťané chápou relikvie nebo ikony. Kdyby mohli, tak se jich nedotýkají obdivně prsty na rukou, ale třou si o ně nosy jako výraz úcty a přátelství.

FOTO: Repro katalog výstavy

Lindauer měl cit to umocnit. Sám fotil a vycházel z fotografie, obdobně jako nejslavnější z realistů 19. století Gustave Courbet. Ale v malbě zachycenou realitu posunul emocionálně dál. Pozadí udělal většinou temnější a tváře maorských náčelníků jako by z něj zázračně vystupovaly a o to naléhavěji oslovovaly diváka. Takže v Masných krámech máme i díky dobré instalaci představu, že jsme se ocitli v jakési maorské Walhalle nebo v maorském Pantheonu. Každý obraz má svůj příběh, který je zpřístupněn (česky i anglicky) na podrobných textech doplňujících podobizny.

Škoda že Lindauera neznal vlivný německý historik umění Hans Belting, který napsal vynikající knihu o lidské tváři v dějinách umění. Jistě by západočeskému rodákovi věnoval celou kapitolu. Ale není se čemu divit. Lindauera donedávna neznal skoro nikdo. Jeho první evropská výstava maorských portrétů se konala loni ve Státních muzeích v Berlíně. Plzeňská bilance je dosud nejrozsáhlejší přehlídkou jeho tvorby.

Pro Maory jsou tyto obrazy natolik posvátné, že ředitel Západočeské galerie Roman Musil se kvůli projektu vypravil na Nový Zéland, kde speciální rada rozhodla, že své předky, kteří se zapsali do dějin země v 19. století, půjčí do Lindauerova rodného města.

Je portrétní galerie Maorů uměleckou tvorbou, nebo jen etnografickou ilustrací? Byl Lindauer dokumentarista, nebo opravdový malíř? Organizátoři k tomu poskytli divákům v Masných krámech pádnou odpověď. Ze sbírek pražského Náprstkova muzea vystavili působivá díla Maorů - dřevěné kyje, textilie zdobené ptačím peřím, udice zdobené perletí. Žádný z těchto předmětů ovšem nenabídne to co Lindauerovy malby - pocit záhadnosti, velkoleposti, elegance i lidské hrdosti. Otázka je tím zodpovězena.

Gottfried Lindauer prožil na Novém Zélandu 52 let svého života (zemřel v roce 1926). Maoři při příležitosti západočeské výstavy vykonali speciální obřad přímo v Masných krámech, kterým jeho nesmrtelnou duši přenesli z Oceánie zpět do Plzně. Triumfální návrat se vším všudy.

Gottfried Lindauer (1839-1926)
Masné krámy, Plzeň, do 20. září, denně kromě po 10-18 hodin

Celkové hodnocení: 100 %