Jste Čech, ale v textech na sebe prozrazujete pozoruhodné tíhnutí k dunajské nížině. Je to proto, že jste tam vyrůstal?

Ano. Vyrůstali jsme ve stalinismu a inteligence byla hnaná ještě v rámci tehdejší státní politiky co nejdál od centra. Otec obdržel umístěnku do Usoru, avšak rodiče to tam nemohli vydržet, a tak odešli v roce 1957 na Moravu k mým prarodičům. V roce 1958 jsme se přesunuli do Ostrova nad Ohří, kde otec dostal byt. Teprve tam to považuji za svůj rodný kraj.

Ale z Panonské nížiny si pamatuji hodně. Je to tak, jak píšou surrealisti. Tuhle jsem četl, že Vratislav Effenberger uvažoval o tom, že na člověka nepůsobí ani tak traumata z dětství, jako to, kde vyrůstal. A já mám dodnes rád nížinu, úplnou placku. Nejraději jezdím do Maďarska, do pusty. Od té doby zřejmě - to mi bylo asi tři a půl roku - si pamatuji, že jsme chodili na procházky, i s prarodiči, a že mi děda ukazoval dropy, kteří tam tenkrát ještě byli, ťuhýky a kormorány. Tyhle tři ptáky si pamatuji. Vidím je z kočárku jako dnes. Jako obrazy.

A soužití s místními? Na to se taky pamatujete? Píšete o útěku.

Na něco ano, něco jsem si poskládal později. Otec byl veterinář a matka měla vystudovanou přírodovědeckou fakultu, ale tenkrát s námi byla doma. Když otec na nějaké farmě kvůli infekci nechal vyvraždit vepřín nebo drůbežárnu, chtěli ho za to lynčovat.

A pak v roce 1956, když byla v Maďarsku revoluce, nám vytloukli okna. Na to si pamatuji - zapálil kolem našeho domu oheň, to byl poslední impuls k odchodu. Přitom to nemělo žádný důvod, otec ve straně nebyl, matka taky ne - prostě maďarský šovinismus v kombinaci s uvolněnými vášněmi. Nevím, jak bych to řekl jinak. 

Váš vztah k Maďarům to nepoškodilo?

Mě to nepoznamenalo, i když si ten zážitek pamatuji. Naopak, jezdím do Maďarska velmi rád a z evropských kuchyní mi nejvíc chutná právě maďarská. Nevím, čím to je. Možná proto, že matka tak nevařila.

Proč důsledně pojmenováváte ten kraj Panonskou nížinou, když je to Žitný ostrov?

Ten termín se používá v geomorfologii nebo v zoogeografii. Celé je to Panonská oblast, třeba pro zvířata. Táhne se ze současného Rumunska a končí až u Znojma a Vídně. Je to obecný název, starší než ty, které se používají podle dnešních státních hranic. A když se podíváte do starších map, třeba ze sedmnáctého, z osmnáctého století nebo starších - tak tam je také Panonia.

Jste vystudovaný doktor, zubař. Proč jste toho nechal? Už jste toho měl dost?

Dá se to tak říct. Po převratu v devětaosmdesátém to začalo být dost složité. Měl jsem možnost buď si založit vlastní ordinaci, to znamenalo investovat půl miliónu do zařízení a navíc shánět v Praze nějaký pronájem. A nebo jsem se mohl věnovat, jako už léta předtím, svému koníčku - zoologii - a to málo, co jsem měl, investovat do něčeho, co má trvalou hodnotu, pro mě to znamenalo do domku. To jsem považoval za jistější. A měl jsem vážné zdravotní problémy, autonehoda jen přispěla k tomuto rozhodnutí.

Kde ten domek máte?

U Kladna. A do práce jezdím do Prahy.

To máte dost daleko.

To mi nevadí, protože jsem se naučil číst v dopravních prostředcích. Dneska vlastně čtu jen v nich. Deset let, co dojíždím, mě nenapadlo si večer otevřít knížku. Jedině v tramvaji a v autobuse. Za jednu zimu - v létě většinou jezdím autem, protože vyjíždím služebně po celé republice - jsem tak přečetl Célina, Cestu do hlubin noci a Smrt na úvěr, Kahudovy Proudy, Krausovy Poslední dny lidstva, Canettiho Zaslepení, Simplicissima...

Jinak na čtení nemám čas, takže z tohoto pohledu mi dojíždění nevadí. A protože jsou některé spoje narvané, jezdím radši o hodinu dříve či později, abych si mohl sednout a číst.

Proč jste vystudoval medicínu, a ne přírodovědu, kterou děláte teď?

Chtěl jsem studovat AMU, skladbu či dirigování a nebo pokračovat ve hře na klavír. Nebo přírodovědu. Váhal jsem tak dlouho, až jsem zvolil něco zcela jiného.

Z nejistoty?

Nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Prostě: stalo se.

Psal jste jako kluk?

Ne. Až teď. U některých textů uvádím rok 1970, ale to spíš souvisí se zážitky. Tehdy jsem popisovanou situaci zažil a zůstalo to ve mně a zrálo. Chodíval jsem za Růženou Grebeníčkovou asi deset let ke konci jejího života, povídali jsme si a ona mi říkala, ať něco sepíšu. Já že nemám proč, nemám důvod, a ona vždycky jak to, proč. Pak jsme se o tom dál nebavili a jednou - bylo to těsně před Vánoci v roce 1999 - se mi zdály dva sny, dvě noci po sobě.

Jeden byl odezvou služební cesty do Basileje a popsal jsem ho v povídce Basilejský kongres, ta ale ani v jedné knížce není. Druhý sen se mi zdál hned následující noc - vzniklo z něj Navažděnie Marasmu. Oba sny jsem zapsal. Probudil jsem se hrůzou asi ve tři nebo ve čtyři ráno a sedl k počítači. Pak jsem se k tomu někdy na Boží hod vrátil a řekl si, že bych si mohl zapisovat i něco jiného. A pak už se to hrnulo nějak samo. 

Pro mě nejpůsobivější je povídka Romance o náruživé patoložce.

A vidíte, tahle povídka zrovna mnoho lidí odpuzuje. Už mi kdekdo řekl, že tohle jsem přehnal. 

Čím?

Asi je příliš úchylná. Ale ona je zvrácená ta patoložka, já ji jen popsal.

V padesáti jste debutant a v krátké době vám vyšly hned dvě knížky. Jak se to stalo?

To se stalo tak, že jsem se dva roky nemohl nikde uchytit. Zkoušel jsem to u nakladatelů, které jsem neznal, a po dvou letech jsem pochopil, že rukopis nikdo ani neotevřel.

Potom jsem to zkoušel přes kamarády spisovatele, básníky - buď to těm redaktorům nesedlo, nebo mlčeli. Z toho vyplynulo, že mi pár kolegů řeklo, že takhle asi ne, že to mám zkusit na více stranách. A stalo se, že jeden nakladatel s vydáním otálel, druhý spěchal, proto vyšly obě knihy s odstupem jen šesti týdnů. 

Jak jste přišel na ten pseudonym - Arnold Nowicki?

To je složenina jmen dvou zoologů, kteří se zasloužili o objev čolka karpatského pro vědu. Max Nowicki našel v roce 1868 na polské straně Vysokých Tater podivně vypadající čolky. Zdáli se mu nějací jiní než ti, které znal, avšak jelikož to byl entomolog-dipterolog, neodvážil se je popsat jako nový druh a poslal je do Vídně. Tam byl kustodem herpetologických sbírek jistý Steindachner, ale ani on se čolky neodvážil popsat jako nový druh.

O jedenáct let později nalezl Arnold Montandon zvláštně vyhlížející čolky v Sedmihradsku. Také to byl entomolog-coleopteorolog, specialista na brouky. Ovšem ten svůj nález poslal do Londýna belgickému zoologovi Boulengerovi, který působil v Londýně, a ten ty čolky popsal pro vědu v roce 1880 jako nový druh.

Bylo to komplikované a ještě komplikovanější je to, že v roce 1896 přišel nějaký von Bedriaga, to byl Rus, který se hrabal v preparátech ve vídeňském muzeu, a zjistil, že Nowicki zaslal do Vídně právě čolka karpatského, kterého později popsal Boulenger. Takže složenina Arnold Nowicki oba nálezce spojuje.

Proč zrovna čolek karpatský?

Protože to je druh, kterým jsem se zabýval. Napsal jsem o něm několik článků a kapitolu do knihy Handbuch der Reptilien und Amphibien Europas (Plazi a obojživelníci Evropy). A je pro mě takovou osobní satisfakcí, že se povedlo tento druh zařadit do soustavy Natura 2000. Evropská unie má seznam druhů, které jsou chráněny státy EU, a mně se podařilo do tohoto seznamu čolka karpatského navrhnout a mým kolegům, kteří působí výš a v Bruselu, prosadit, že tento čolek bude chráněný legislativou Evropské unie.

Co si myslíte o stavu životního prostředí u nás, když se mu věnujete profesionálně?

Nic moc dobrého. Určitá naděje pro ochranu přírody by tu byla v souvislosti s Unií, jenže mám obavu, že ji nevyužijeme. U nás rozhoduje místní, často sobecký zájem. Samospráva měst a obcí je nešťastně nastavená a v kombinaci s lidskou blbostí nadělá mnoho zla a škody. Například prosazované jezy na Labi jsou ukázkou místní zaslepenosti a krátkozrakosti.

Zřetelněji je dnes vidět tlak bohatých firem, likvidují ani ne tak chráněná území, ale normální krajinu. U Žebráku třeba...

Jinde taky. Stačí se podívat do Provence, tam už je krajina zničená. Jsou tam hezká místa, když přivřete oči a vidíte určitý úsek, ten je krásný, starobylé vesničky... Ale podíváte se po okolí, a tam jsou haly, o jakých se nám ani nezdá. Za chvíli tady budou také.

Jste vlastně uprostřed podivného světa hal, do nichž není vidět, stojí jedna vedle druhé, nikdo neví, co je uvnitř, reklamy u silnic jsou tak blízko u sebe, že je ani nemůžete přečíst...

Někteří podnikatelé nebo zástupci firem vám řeknou, že když určíte, co mají chránit, že pro to vytvoří nějakou enklávu. Představují si, že to, co má nějakou cenu, eliminují do nějaké rezervace, tam ať si to dožije. Jako indiány v Americe. To je stejný přístup.

Jenže nemůžete zvířeti poručit, ať žije tam, kam ho odvezete. To zvíře tam nezůstane, protože mu to tam nevyhovuje. Tak má smůlu a vyhyne. Vyhyne lokálně v naší republice, ale za chvilku vyhyne všude, protože prostor pro přirozený svět se zoufale zmenšuje.

V Evropě, a u nás asi zvlášť výrazně, zapomínáme na nechráněné části přírody, zapomínáme, že příroda, krajina žije jako systém, jako celek. To bohužel nikoho nezajímá. A proto tu jsou ty haly, divoké stavby, spleť podivně naplánovaných dálnic... Zkrátka všechno jen pro člověka a jeho krátkodobé blaho! Ale Zlatý věk jednou skončí. Pandořina skříňka je již otevřena.