Francouzská kinematografie evidentně neponechala nic náhodě, když vyslala pět želízek do ohně, v němž se v těchto chvílích před porotou bratří Coenových škvaří devatenáct snímků. Jen jeden z nich dostane Zlatou palmu, nejvýznamnější ze všech festivalových cen.

Údolí lásky je sólo pro oba herce, z plátna neslezou a ostatní mají vedle nich jen zcela epizodní role. Drobounká, křehká Huppertová a mírně řečeno hřmotný Depardieu – většinu filmu svlečený do půl těla – hrají už na pohled velmi neústrojný manželský pár.

Isabelle Huppertová byla v Cannes hvězdou.

Isabelle Huppertová byla v Cannes hvězdou.

FOTO: Regis Duvignau, Reuters

Jejich syn před několika měsíci spáchal sebevraždu a každému z rodičů zvlášť poslal dopis na rozloučenou – a zároveň na shledanou. „Sejdeme se v Údolí lásky, tam mě znovu uvidíte,“ jsou slova, která nemohou matku ani otce, byť se dávno rozešli, nechat chladnými. Oba skutečně přijedou na určené místo a kladou si navzájem i každý sám sobě otázky, na které není snadné najít odpověď.

Francie versus svět

Francie má sice v soutěži nejvíc filmů, ale francouzští kritici, hlasující ve festivalovém časopise Le film francais, jsou téměř zajedno v tom, že vyhrát by měl italský film Nanniho Morettiho Moje matka na téma rodinných vztahů. Naopak mezinárodní kritika hlasuje s převahou pro britsko-americký film o milostném vztahu dvou žen s vynikající Cate Blanchettovou, jíž zdatně sekunduje Roony Mara.

Bez šancí ovšem není ani Ital Paolo Sorrentino a jeho film Mládež. Kdyby o cenách rozhodovalo vedení festivalu, asi by se jeho naděje zvýšily o to, že předloni s Velkou nádherou ostrouhal, což následně, když vyhrál Evropskou filmovou cenu i Oscara, působilo jako lehké faux pas. Jenže vedení festivalu nerozhoduje a porotě to může být jedno, záleží na tom, jaké bude mít při rozhodování priority.

Pokud to bude aktuální téma ve strhujícím zpracování, pak se do popředí dostane nepochybně francouzský film Dheepan Jacquesa Audiarda, příběh cejlonských imigrantů v Paříži, který zobrazuje řadu problémů současnosti a jehož napětí doslova přikovalo diváky do sedadel.

Ale pokud to bude spíše připomínka hříchů minulosti, pak do cen promluví maďarský Saulův syn, mimořádně drsné drama z nacistického koncentračního tábora Osvětim-Birkenau.

Jan Němec se vrátil do Cannes

Po sedmačtyřiceti letech se do Cannes vrátil český režisér Jan Němec. Tehdy tu měl v hlavní soutěži film O slavnosti a hostech, nyní tu točí část filmu Vlk z Královských Vinohrad podle autobiografické knížky Nepodávej ruku číšníkovi.

„Je to takové bylo nebylo, scénář vychází z mé knížky, a tedy z mého života, ale je hodně stylizovaný, žádná rekonstrukce,“ řekl Právu Němec, který do hlavní role sebe sama obsadil Jiřího Mádla. „Teď je osmašedesátý ročník a my jsme tu byli v roce 1968, takže nynější plakáty můžeme využít k natočení jako archivních záběrů. Tehdy se stalo, co nikdy předtím ani potom, že v canneské hlavní soutěži byly tři české filmy: Menzelovo Rozmarné léto, Formanovo Hoří, má panenko a můj O slavnosti a hostech. Předpokládalo se, že neodjedeme s prázdnou, jenže po celém světě probíhal revoluční rok a naše velké vzory, François Truffaut či Jean Luc Godard, si hrály na revolucionáře. Godard se Saurou rozřezali plátno, a aby byli dostatečně revoluční, zrušili v polovině festival. To jsou Francouzi – potřebují dělat revoluci, ale rychle na to zase zapomenou a vrátí se do kaváren. A my Češi jsme na to doplatili, protože filmy, které už byly zařazeny do Cannes, nemohou na jiný velký festival.“

Dnes je česká účast na canneském festivalu mnohem skromnější. V sekci studentských filmů Cinéfondation soutěžil film Retrívr Tomáše Kleina a Tomáše Merty, na trhu se k prodeji nabízelo sedm českých filmů a v česko-slovenském stánku proběhla mimo jiné prezentace Karla Zemana.

Malý pocit viny

Téměř do posledního dne čekali diváci festivalu na film, který v Cannes málokdy chybí. Film, který v člověku vyvolá alespoň malý pocit viny za to, že je na Riviéře, a nikoliv ve válečné zóně, že nemá rakovinu, že vůbec žije.

Tentokrát to byl snímek Chronic mexického režiséra Michela Franca, v němž Tim Roth hraje ošetřovatele pacientů v terminálním stadiu a ještě po smrti je myje, obléká do rakve a doprovází na hřbitov. To vše v dlouhých detailních záběrech na zubožená těla, zvratky či chroptící ústa.

Film je to logicky depresivní, ne špatný a ne špatně natočený, ovšem zabývá se nejen posledními věcmi člověka, ale i vinou a jejím odčiněním či právem na svobodné rozhodnutí zemřít. Člověk si v tu chvíli nepřeje nic než odejít ze světa rychle a důstojně, byť by to bylo třeba i hned.

Pak vyjde na sluncem prozářenou Croisette a pod palmami, v lesku i pozlátku filmového svátku se cítí nějak divně. Třeba i tohle je smysl festivalového dění…