Článek
Vlastimil Košvanec, žijící v letech 1887–1961, se totiž zhlédl v díle svého učitele Vojtěcha Hynaise a tvořil obdobným akademickým stylem, jen Hynaisovu harmonickou barevnost změnil v její křiklavější podobu – snad pod vlivem expresionismu. V době, kdy v Česku vládl styl kubistů a surrealistů, Košvanec maloval, jako by stále ještě bylo 19. století.
Ctitel salónního umění
Byl vyhraněně levicové orientace, což dokládají zejména jeho karikatury. Je zajímavé, že malíři podobného politického zaměření v Čechách mezi válkami vesměs holdovali avantgardě. Košvanec však ctil salónní umění a po druhé světové válce se z něj stal představitel socialistického realismu, přesněji řečeno tzv. sorely. Sám sebe tím nezradil. Jen odkaz Hynaisovy opony z Národního divadla, kterou zbožňoval, proměnil v monumentální obrazy pražské spartakiády z roku 1955.
Spoluautorem katalogu výstavy je historik umění Michal Zachař, který tvrdí, že fundamentem Košvancova odkazu je především alegorie sepětí člověka s přírodou, obraz ženy v bukolické přírodní scenérii. Tato díla maloval zejména ve 30. letech 20. století.
„Dalo by se říci, že Košvancovy ženy jsou jakési Venuše či Madony oblečené do soudobých šatů. Andante amoroso by hudebně nejlépe vystihovalo charakter těch barevně vemlouvavých obrazů,“ tvrdí Zachař. A připomíná, že představa blažené Arkádii je touhou i cílem Košvancovy tvorby.
Český obdivovatel avantgardy asi bude zdrženlivější. Italské sběratele však Košvanec uchvátil jako zvláštní zástupce neoklasicismu, což je styl, ke kterému Itálie opakovaně tíhla po celé dvacáté století. Třeba v tom měli pravdu a v našem pohledu na českou výtvarnou minulost něco nechápeme.
Ostatně když kdysi malíři Pablu Picassovi ukazovali reprodukce děl českého malířství, tak ho prý nejvíce zaujala díla Josefa Lady.
Výstava rozdělená na tři části i její katalog rozhodně přispějí k diskusi o Košvancovi a jeho odkazu. Pokud by se on sám hájil, asi by českým oponentům řekl: „Moji Italové mi rozumějí!“