Je to retrospektivní výstava?

Když slyším slovo retrospektiva, vždy se mi vybavuje termín předsmrtná výstava. Takže tomu bych se dost bránila. Nicméně na této výstavě je dost fotografií, které mají na veřejnosti premiéru. Konkrétně patnáct z padesáti.

Podle jakého systému jste snímky na výstavu vybírala?

Udělám spontánně předvýběr, zbytek už nechám na galeristech. Dávám jim volnou ruku i v případě rozvěšování jednotlivých děl po zdech. Pro mě i pro ně je to zábavnější a já se ráda nechám překvapit, jak to nakonec vymyslí.

Sára Saudková na vernisáži své výstavy.

Sára Saudková na vernisáži své výstavy

FOTO: Jan Šída, Právo

Spojuje vystavené fotografie společné téma?

Jednoznačně lidé a láska. Tato témata mým dílem stále procházejí, já se zkrátka neměním.

Posunula jste se za poslední dobu umělecky nebo tematicky?

Fotím víc venku, i když je to světelně obtížnější. Navíc mě baví okolní kulisy, které mění svůj charakter. Teď se mi přihlásili na focení velice zajímaví pánové, kteří mají co nabídnout. Jsou pro mě inspirativní nejenom vypracovanou muskulaturou, ale i výrazem. U ženské nevadí, když má někde něčeho navíc, dokonce je to žádoucí. Ale chlap, když nabere dvacet kilo, má akorát pupek. V podstatě se dá pracovat s každým. Nevěřím na to, že jsou lidé esteticky nepoužitelní.

Myslíte, že i Miloš Zeman by byl eroticky přitažlivý?

Jestli eroticky přitažlivý, nevím, ale dal by se vyfotit, aby vypadal zajímavě. Je zajímavá osoba, i tím, co říká. Nesouhlasím s ním sice často, ale obdivuju, že mu to alespoň myslí, je úderný a výrazný. Ostatní politici mluví tak, aby vlastně nemuseli nic říct. Třeba premiér Sobotka je osobnost typu, jako když se vám rozteče nanuk na slunci.

Jak často fotíte?

Až když ve mně dozraje nápad. Nenutím se do toho, nemám v sobě potřebu, že musím. Už jsem velká holka, která vyrostla z toho, aby se bičovala někam dopředu a něco si dokazovala. Focení je pro mě vášeň a hra a ryzí radost.

Máte nějaký sen, třeba nějakou osobnost, kterou byste ráda vyfotila?

Ráda bych zvěčnila některé muzikanty, které miluju. Třeba Micka Jaggera, i když víc mě vizuálně zajímá Keith Richards. Také Eddie Vedder z Pearl Jam, Iggy Pop či Trent Reznor z Nine Inch Nails. Robert Plant z Led Zeppelin má také zajímavou tvář, stejně jako Bono z U2 či Bruce Springsteen. Ale mým největším snem je fotit Boba Dylana. Z českých zpěváků působil jako velice zajímavá persona Filip Topol.

Podle čeho poznáte, že se vám dílo podařilo?

To musíte vycítit. U mnoha fotografií jsem schopná říci – hergot, jo! Všechno na nich hraje a nic bych neměnila. I když nejsou dokonalé, je to tam. Samozřejmě udělám hromadu snímků, které jsou obyčejné. Ovšem bez nich by ty výjimečné nevynikly.