V sále, kde stejně jako loni chyběl prezident Miloš Zeman (omluvil se kvůli odjezdu do Olomouce), zaujali němečtí hosté pod vedením šéfdirigenta Thomase Hengelbrocka hned na úvod. Přednesli totiž vestoje českou národní hymnu. V samotném Smetanově cyklu symfonických básní přijal dirigent loňskou Bělohlávkovu „inovaci“ a orchestr ho zahrál bez přestávky v jednom celku.

Hengelbrock je vyznavač historizujících provedení, a tak zvolil provedení bez vibrat a s použitím lesních rohů 19. století. Tempem i dynamikou potvrdil svůj výklad díla jako vyprávění velkých příběhů. Zpočátku volil spíše pomalá tempa (Vyšehrad, Vltava), aby v konci (Tábor, Blaník) až nečekaně zrychlil. Jeho epické podání sice postrádalo slovanskou zpěvnost, ale až naturalistické podání některých míst odhalilo i českému publiku jinou stránku známého díla. Nejlépe se mu povedla Vltava a Z českých luhů a hájů, kupodivu hůře Šárka, kde se projevily veškeré klady i zápory německé dechové školy (rozdílné klarinety a flétny) a závěrečné dvě „husitské“ básně Tábor a Blaník, v nichž temný zvuk mezinárodně složeného orchestru hodně detailů přikryl.

První německý pokus o prezentaci erbovního díla české hudby lze charakterizovat jako úspěšný. Idea směřující k uvádění hudebního cyklu orchestry z jiných zemí je určitě přínosná. Nakonec Hamburský rozhlasový orchestr byl již pátým zahraničním v historii festivalu. Prokázal, že patří k těm nejlepším v Německu (vedle mnichovského) a zajímavá byla i Hengelbrockova koncepce. Nakonec každý interpret má právo chápat dílo po svém.