Autorem koncepce je Otto M. Urban, zabývající se po léta výtvarnou i literární dekadencí kolem roku 1900, a kurátorkou Anna Pravdová, jejíž nápady byly zúročeny především při vzájemné a často objevné konfrontaci obrazů, soch, kreseb, grafik a ilustrací. Premiéra Tajemných dálek se uskutečnila loni v Krakově a v Olomouci, v Praze však nejde o pouhou reprízu. Výstava byla značně rozšířena a zájemcům nabídne panorama českého umění na přelomu 19. a 20. století. Shromážděny jsou unikáty nejen z českých a moravských galerií, ale i zápůjčky z Německa a z Francie.

„Byl to právě symbolismus, kde se poprvé a nejvýrazněji projevily kritické názory k nacionálním tendencím, jež dominovaly české kultuře devatenáctého století. Umělci se cítili jako součást duchovního společenství bez ohledu na národnostní či sociální podmíněnost,“ uvádí autor výstavy Otto M. Urban. U mnoha symbolistů se proto projevil zájem překročit české pomezí a inspirovat se dobovým uměním Paříže, Londýna, Berlína nebo Vídně.

Bilance je tak rozsáhlá, že divák bude potřebovat i několik hodin, aby si ji důkladně prohlédl. Výběr exponátů je excelentní, dokládající vytříbený smysl autorů výstavy pro estetické hodnoty. Vedle prací známých tvůrců, jakými jsou Max Švabinský, František Bílek, Josef Váchal nebo Jan Zrzavý, výstava prezentuje obrazy mnoha pozapomenutých osobností.

Především je potřeba zmínit dva malíře, kteří jsou spojeni se secesí, ale symbolismus v jejich malování tvořil významnou roli. Jedním z nich je Maxmilián Pirner, člen vídeňského spolku Secese, kterého v očích veřejnosti odsunul do pozadí líbivější Alfons Mucha. Druhým Karel Vítězslav Mašek, jehož obraz Libuše, který ženu z českých bájí zobrazuje jako záhadnou kněžku divochů z pradávných dob, byl do Prahy zapůjčen ze stálé expozice pařížského Musea d’Orsay. Problém výstavy o symbolismu je v jisté bezbřehosti použití tohoto uměleckohistorického termínu. Jsou do něho totiž zahrnuty i obrazy jasně definované svým stylem jako expresionistické a kubistické.

Představme si podobnou výstavu v Paříži, kde by symbolismus zastupovali Gustave Moreau a Odilon Redon, a vedle jejich děl by byly Avignonské slečny Pabla Picassa, protože tak trochu mají něco se symbolismem společného. Asi by to překvapilo nejen laické diváky.

Ale možná lze podivné stylové prolínání v Česku kolem roku 1900 skutečně odůvodnit tím, že zdejší umělci dokázali propojit dohromady různé a často i protikladné podněty, což se ve střední Evropě děje už od doby gotiky. Zejména secesi a symbolismus prakticky nelze skoro oddělit, jak dokazují právě největší hvězdy výstavy Pirner a Mašek.

Další výtka míří na instalaci. Tajemné dálky se do Anežského kláštera v tomto výstavnickém pojetí nehodí. Výstava je až brutálně napasována do prostor, které patří k tomu nejcennějšímu z rané gotiky v Praze, a současně jde o pohřebiště Přemyslovců, ke kterému bychom měli mít úctu. Nic z toho nebylo respektováno.

Navíc některé části výstavy jsou občas tak stísněné a přeplněné, že člověk má pocit, že si kresby i obrazy prohlíží v jakémsi potemnělém tunelu.

Měla tím snad být evokována mystická atmosféra Tajemných dálek? Ocenění si však zaslouží katalog, který společně vydaly nakladatelství Arborvitae, Muzeum umění Olomouc a Národní galerie v Praze.

Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích
Klášter sv. Anežky České, Praha, do 27. září

Celkové hodnocení 70 %