RECENZE: Egon Schiele Art Centrum připravilo soubor výstav Mysterium Šumava

Nejslavnějším představeným jménem je bezpochyby grafik a řezbář Josef Váchal. Vedle něj se mohou návštěvníci seznámit s fotografiemi Josefa Seidla a jeho syna Františka, obrazy Ondřeje Malečka, Kathariny Dietlinger z Německa a rakouské výtvarnice Karin Pliem.

V podkrovních prostorech zahalených zlatavým šerosvitem jsou vystavena Váchalova díla. Exponáty zahrnují kromě olejů na plátně i dřevořezy, akvarely či kresby. S každou namalovanou čárou je patrná umělcova posedlost tím, co vytváří. Jeho pohroužení do výtvarné i duchovní problematiky ho pasuje na jednoho z účinkujících ve vlastních dílech. Stojí za figurami Adama a Evy, drží rohy šklebícího se čerta a skrývá tvář v nazelenalém polostínu lesní scenérie.

Váchal však svou mystiku nemyslí jen smrtelně vážně, nechává si i zadní vrátka. Karikuje některé scény humornými a absurdními kompozicemi.

Často se vyjadřuje v rámci sexuálních scén. Na jednom ex libris vidíme v klíně ženy rozšklebenou tvář raracha. Je spíše směšná než děsivá. Přesto Váchalovo pojetí šumavské přírody, jeho prales, jezera i divoké bystřiny působí emotivně a syrově.

Podobně vyznívají také černobílé přírodní snímky fotografů Josefa Seidla a Františka Seidla. Zadumané pohledy do temných vod hladiny Černého jezera evokují prastaré pohádkové legendy. Plovoucí kmeny vnořené do černé hmoty vypadají jako bájní netvoři, zamžený opar překrývá původně jasné kontury milosrdně zrnitou mlhou.

Černá a bílá, které doplňují všemožné odstíny šedavého spektra, vytvářejí ideální barevnou kompozici. A nechávají na vnějším pozorovateli, aby si sám domyslel zbytek.

Na předešlé tvůrce navazuje svými obrazy malíř Ondřej Maleček. Stává se poutníkem, který sice prochází váchalovsko-seidlovskou Šumavou, ovšem vidí ji už svýma postmoderníma očima. Jeho mise působí současně a zároveň archaicky. Malečkův les je plný poloskrytých přízraků, o kterých netušíme, jestli jsou nositeli dobra nebo zla.

Šumava Karin Pliem svítí sluncem a voní květinami na rozlehlých loukách. Všude jsou barvy, které atakují smysly a někde působí až psychedelicky. Je to však krajina plná pozitivní energie, místy se objevuje takřka pohádkově naivistická iluzorní romantika.

Díla Kathariny Dietlinger byla umístěna do sklepních prostor pod prastarou klenbu. V rozlehlém sále se její obrazy zjevují v různých světelných proudech. Malířka čerpá z popartové nadsázky, překvapujícího naivismu i geometrické abstrakce. Její Šumava je synonymem přírody jako takové. A ta proniká všude, i do odcizených velkoměst. Vidíme ji vyabstrahovanou v zeleni fotbalového trávníku 1. FC Norimberk, stejně jako v nekonečné modři řeky či v neohraničené ploše lesní hmoty viděné jakoby z letadla. Deitlinger posouvá mystérium šumavské přírody až do industriálních aglomerací bavorských měst.

Fenomén Šumava jako duchovní mystérium prostupuje nejen nehmotným uměleckým světem, ale také reálnou politikou či konkrétní historií. Je to křižovatka vlivu českého, německého a rakouského. Díky tomuto projektu si lze uvědomit, že naše osudy se prolínají i s osudy jiných lidí na odvrácených stranách.

Výstava na to poukazuje sice „pouze“ uměleckou formou, ale pomocí vizuálnosti a transparentnosti mluví jasnou řečí.