Se kterými básníky jste vy sám vyrůstal?

Je to zvláštní, protože jsem začal psát básničky někdy v osmnácti, spíš z nudy, a do té doby jsem poezii ani moc nečetl. Vyrůstal jsem s takzvaně režimními básníky, mezi nimiž jsem rozlišoval mezi lepšími a horšími. Měl jsem mezi nimi i své oblíbence, k prapočátkům většího zájmu patřil Václav Hrabě. Četl jsem i překlady, třeba Ferlinghettiho.

Když jsem začal psát vážněji, to bylo ve dvaceti, možná úplně první knížka, která mě ovlivnila, byla Chyba broskví Jana Skácela. Jsou to čtyřverší. Přiznám se, že jsem jeho ostatní věci moc nemusel, ale s touto knížkou jsem si poprvé uvědomil, že poezie není zapisování pocitů, ale tvorba. Měl jsem taky rád Miroslava Holuba, jeho Interferon, to byl rok 1986.

Čím vás oslovila tvorba Ivana Blatného?

Spojily se dvě věci. Miroslav Kovářík četl v Brně v pořadech Slyšet se navzájem v roce 1986 mé básničky a po představení mi říkal, že mu připomínají Blatného. Přestože jsem maturoval za jedna z češtiny, tak jsem to jméno nikdy neslyšel. Navedl mě na člověka, který se s Blatným setkal, ten mi půjčil Melancholické procházky z roku 1941 a já jsem doslova odpadl. Psal něco úplně jiného, než co tu bylo. Do toho přišla úžasná detektivka, na jejímž konci bylo zjištění, že ten člověk žije v Británii, i když byl doma persona non grata, i že je nejen v Brně plno lidí, kteří ho znali.

Co vám Blatný dal pro vaši básnickou tvorbu?

Ze začátku jsem psal ovlivněn jeho dílem, které je do značné míry stále neznámé. Pochází totiž z jeho pozůstalosti. Na hradě Bítově jsem měl dokonce někdy v roce 1998 přednášku Princip rýmového karambolu v pozdní tvorbě Ivana Blatného. I když má nevydaná prvotina je dost ovlivněna Jiřím Kuběnou, v té vydané nazvané Relata refero se objevuje mnoho věcí z toho, co jsem v jeho pozůstalosti nacházel.

Jako básník se účastníte festivalů v řadě míst Evropy i v USA. Tam jste v angličtině vydal i několik sbírek. Jak je těžké proniknout jako český autor za hranice?

Z mého pohledu je to téměř nemožné. Samozřejmě tam vycházejí čeští autoři. Na scéně jsou dva literární agenti, kteří se o propagaci snaží. Vyberou si vždycky nějakou skupinku autorů. Že by však někdo v překladu zabodoval, to se stává zřídka. Michal Ajvaz v roce 2011 se dostal se svým Zlatým věkem, ve sféře sci-fi, což je samo o sobě trochu legrační, do okruhu nejlepších pětadvaceti přeložených knih v Americe. Takový úspěch tu léta nebyl, což automaticky neznamená úspěch komerční.

Myslím, že pro našeho autora proniknout do světa je skoro nemožné. Leda že se odstěhuje a po čase začne psát v jazyku té země, jako to udělali Jiří Gruša nebo Milan Kundera. To mu dá jistou šanci, že se stane součástí literárního provozu. Sám tu ambici nemám. Je to, jako byste chtěl letět na Mars.

Přece jen je to nějaký čas od vydání Básníka. Na co se mohou vaši čtenáři teď těšit?

Během loňského jara a léta jsem napsal sbírku poezie. Ludvík Kundera mi o sobě často říkal: Su formalista. To člověka vždycky podněcuje a inspiruje. A protože jsem před dvaceti lety vydal v Torstu Decimy, říkal jsem si, jak by to vypadalo, kdybych po těch letech naplnil onu přísně určenou formu. Asi na podzim sbírka vyjde, ještě nemám název. S románem jsem už také začal, ale to je na dlouhé lokte.

Jste nakladatel, básník, prozaik. Dá se říci, na co jste nejvíc hrdý?

Asi nejvíc na to, což přichází s věkem, že jsem stále ten Martin Reiner, dříve Pluháček (po adoptivním otci - pozn. red.). Naše profese přinášejí vedlejší efekty. Důležitá je vnitřní integrita a já jsem na ní začal pracovat někdy v době, kdy mi bylo patnáct. To bylo za hlubokého totáče a myslím si, že čím jsem starší, tím víc mi záleží na tom, nepokazit si karmu. Chci být prostě rovný člověk, čímž nemyslím velká hrdinství, spíš jako figura držet pohromadě. Nechci to zakřiknout, ale myslím, že se mi to docela daří. A to jsem rád.