Vystupujete v novém dokumentárním filmu České televize Návrat do neobyčejných let, v němž se vracíte do Vyhnanic, kde jste s Karlem Kachyňou natočil v padesátých let propagandistický dokument, plný ideologické rétoriky. Jaké to bylo se tam vrátit?

Lehké to nebylo. Ale my jsme tehdy chtěli točit filmy a neměli jsme odvahu se vzepřít a ukázat pravdu. Tehdy jsem ještě ani nebyl hotový umělec, hledal jsem se. Ve svých pozdějších filmech, počínaje od Zářijových nocí natočených podle hry Pavla Kohouta, jsem se to snažil napravit.

Jak jste k tomu došel?

Obrat nastal během osudové cesty do Číny, kam jsme s Kachyňou jeli natáčet. Projížděli jsme Sovětský svaz a potkávali vyhnance z Polska, lidi, kteří se vraceli z táborů a prožili socialistický teror. To mi otevřelo oči. Za války odvlekli mého tátu do Osvětimi a umučili jej tam. Bylo mi tehdy šestnáct, když jsem přišel za mámou a řekl jí, že vstoupím do odboje. V osmnácti se ze mě stal špión pro Brity. Chápal jsem, že člověk musí v takovém režimu - jako ostatně v každém režimu - riskovat, aby se neprodal. Většina lidí se prodá jako kurvy a to mluvím třeba i o filmařích v Hollywoodu.

Byl jste ale stále ve straně.

Šel jsem tehdy za Werichem, když jsme natáčeli snímek Až přijde Kocour, že chci pryč. A on mi na to povídá, že naopak musím zůstat: Kdo by tam Jasňáku za nás bojoval? Ale poté jsem napsal Rodáky a z kulturního oddělení mi zavolali a ptali se mě, jestli se mám rád. Pokud prý ano, tak takový film nesmím nikdy natočit. Za Chruščova jsem jednou volal generálnímu tajemníkovi Novotnému, když mě do čehosi nutili, a vyhrožoval, že si sáhnu na život, že si podříznu krk.

Jak bylo těžké emigrovat a srovnat se s realitou exulanta?

Těžké, skoro na sebevraždu. Tehdy jsem neměl na výběr. Za Rodáky a za Pražskou rapsodii, které považovali za protistátní snímky, bych šel do vězení. Stal se však zázrak a my jsme mohli během čtyř dnů odejít. Postupně se mi podařilo si v Americe opět vytvořit pozici filmaře a dělat filmy, jaké chci já. Když totiž režisér nepracuje tři roky, ztrácí schopnost. To se stalo Schormovi, ale i Helgemu.

Můj domov je všude, nesu si jej stále sebou. Ale jedna ze základních věcí je moje žena, osudová žena. Nebýt jí, nemohl bych to dokázat, ani v cizině natočit všechny ty další filmy. Ona stála po mém boku, vše jsme museli opustit, utéct, adoptoval jsem jejího syna. Bez ní bych se nejspíše upil.

Cítíte, že jsou vaše americké snímky jiné, než byly ty české?

Samozřejmě, jsem Američan, třebaže své kořeny si nesu sebou. Řekli mi kdysi, jděte Vojtíšku do světa a zůstaňte vždy tím hochem z moravské vísky. Potom se můžete stát třeba Němcem, Američanem, čím budete chtít.

Nelitujete, že jste po rodácích nemohl realizovat další filmy v Československu? Plánoval jste tehdy s Werichem přepis Falstaffa.

Samozřejmě lituji. Nejdříve jsme se s Werichem nedohodli, mou pátou verzi odmítl. Když se nám konečně podařilo se domluvit, musel jsem najednou emigrovat. Mohl jsem to později natočit ještě s Peterem Ustinovem, jenže scénář byl psaný na Wericha.

Měl jsem víc takových témat, třeba Kominíčka a Korouhvičky. Napsal jsem to už v roce 1963 a definitivně dopracoval v Salcburku roce 1970. Můj francouzský producent to přečetl a řekl mi: Máš tam ruskou okupaci, pokud to natočíš, KGB zabije nejen tebe, ale i mě. Nikdo na to nechtěl dát peníze.

Stejný osud potkal film o Janu Masarykovi, který jsem se snažil natočit. Scénář napsal jeden Američan českého původu a oni jej i s rodinou a dítětem zavraždili. Já jsem přežil útok jen zásluhou štěstí, dostal jsem obrovskou ránu židlí přes hlavu. Odnesl jsem to silným otřesem mozku a prasklou lebkou.

Připravoval jsem se Solženicynen film Jenom tanky znají pravdu, sehnal jsem na to americké a německé peníze. Ovšem on si nepřál, abychom to natočili u Tita ve Vojvodině, kde bylo jedině možné to udělat. Půjčili by nám i armádu, Tito mě chránil a pomohl mi. Jenže pro Solženicyna to byl krvavý pes a komunista. S tím jsme se rozešli...

Mohl jste si udržet nějaký vztah k vašim bývalým kolegům, filmařům, kteří zůstali v Československu? Ke Karlu Kachyňovi, s nímž jste začínali v autorské dvojici?

Všichni kolegové mi brzy přestali psát. František Vláčil mi poslal dopis rozpitý od slz. Stálo tam: Vojtěchu, mám tě rád, ale proboha prosím tě, nepiš mi, abych ještě vůbec směl filmovat.Podařilo se jim je zcela zastrašit. S Kachyňou jsme se opět viděli, až když přišel na českou premiéru mého filmu Návratu ztraceného ráje. Řekl mi, že jsem udělal krásný film, a poděkoval mi za něj.

Jak se vám tady dýchá v novém, demokratickém Česku?

Nemohu si pomoct. Cítím tady velmi negativní energii, deprimuje mě, co vidím kolem sebe. Musím chodit v bílém, věřte tomu, že tahle barva člověka chrání. Na druhou stranu stále věřím v nápravu, máme tady některé velmi dobré přátele a nevylučuji, že si tu pořídíme byt. Ale musím zůstat ve spojení s Amerikou, abych ještě natočil ty tři filmy, které chci.

Nedýchá se vám špatně i v Americe, když sledujete současnou politickou situaci?

Víte, tam je spousta vzácných lidí a věřím, že Amerika nedopustí zvrat k nějakému americkému fašismu. Jistě takové náznaky tam vždy byly, na druhou stranu Americe za moc vděčíme. Několikrát nás vytáhla z pěkné bryndy a jsem přesvědčen, že si to Američané i tentokrát budou schopní mezi sebou vyřešit. Pokud by jejich demokracie selhala, čeká nás už jen černá díra. Člověk tam musí dlouho žít, aby ji poznal a naučil se si toho všeho vážit.

Ptali se mě ve škole, co si myslím o válce v Iráku, jakmile byla na spadnutí. Řekl jsem, že když do toho půjde Bush sám, udělá velkou chybu. Když se to stalo, sebrali jsme se a se studenty vyrazili filmovat ty protiválečné demonstrace.