Evokují vám dnešní koncerty atmosféru kolem Pražského výběru před více než dvaceti lety?

Evokují, samozřejmě. S aktuálním programem jsme hráli už asi třicet koncertů a musím říct, že atmosféra na nich je srovnatelná s roky 1981 a 1982, kdy jsme na tom byli nejlépe. Lidé reagují dobře až nadšeně, i když samozřejmě nevím, co si o koncertu říkají po cestě domů. Ale v podstatě jsem se zatím s negativním ohlasem nesetkal.

K tomuhle závěru jste došel během svých muzikantských let?

Ano, tušil jsem to odjakživa, jenže v mládí je těžké to praktikovat. Nejdřív jsme se chtěli prosadit, což se nám podařilo docela rychle. Potom jsme si chtěli udržet pověst progresivní kapely, a to už je mnohem těžší. Nyní jsme už ve třetí etapě, kdy je nám už do určité míry jedno, jestli se na špici udržíme, nebo ne. V tom období teď Pražský výběr je, a tím pádem má obrovskou svobodu. Známe výrok Andyho Warhola, který řekl, že každý člověk je slavný jenom patnáct minut. To platí pro každého umělce. Jenom bláha si může myslet, že bude pořád jedničkou.

Kdy jste zažil svých patnáct minut slávy?

Já je měl dvakrát. Poprvé s Pražským výběrem v osmdesátých letech. Nejdřív jsme dobývali Československo, což se nám povedlo. Potom jsme se v krátké době prosadili v Maďarsku, ale tam to bylo složitější. Když jsme tam hráli první koncert, diváci nás dokonce kamenovali. Pamatuji, jak si Jirka Hrubeš ledoval moncla pod okem. Tehdy jsme se tomu smáli, ale řekli jsme si, že když to nedokážeme, rychle se vypakujeme. Během tři čtvrtě roku jsme tam hráli na velkých stadiónech a dohnali jsme i místní slavné kapely. Lidi tam při našich koncertech vyváděli stejně jako doma. Začínalo to i v Polsku a východním Německu, jenže pak přišel ledový únorový komunistický pogrom v Hradci Králové a po šancích byla veta. Kdyby se to nestalo, věřím, že bychom východní Evropu zvládli a možná bychom se dostali ještě dál.

A těch druhých patnáct minut?

Sametová revoluce a věci po ní. Nejdříve práce v Krizovém štábu Koordinačního centra Občanského fóra, kde jsem se staral spolu s Horáčkem o kontakty s vládou. Pak jsem měl na starosti vojenskou problematiku, respektive minimalizovat riziko vojenského zásahu ze strany Československé či Sovětské armády, no a potom jsem předsedal parlamentnímu výboru pro dohled nad odsunem Sovětské armády ze země. Ten poslední úkol byl v zájmu a se souhlasem všech občanů naší země a cítil jsem to jako službu vlasti v pravém smyslu slova. A proto jsem ho dělal vůbec nejraději.

Celý rozhovor s Michaelem Kocábem otiskne sobotní Právo.