Vajíčko se stalo legendou mezi hrami pozoruhodného Belgičana. Pařížské uvedení přineslo tři stovky repríz, po české premiéře (1964) v Městských divadlech pražských v režii Oty Ornesta s Václavem Voskou v roli Emila Magise se hrálo na mnoha dalších scénách. Do Prahy se ale vrátilo už jen dvakrát, v nastudování Ondřeje Balíka pro Pražské kulturní středisko (1990) a nyní v režii Lídy Engelové a Hrušínského divadelní společnost.

Vajíčko, ono na špičku nepostavitelné tělísko, je v Marceauově hře spíše symbolem hradu, pevnosti ukrývající chutné sousto. Je v zájmu jedince dostat se dovnitř k němu. Cesta vede ale údolími polopravd, přetvářky, popření vlastních zásad. Je nutné vplout do bezzásadových, prospěchářských vod establishmentu s pravidly lobingu a partajničení. Ve vajíčku je ovšem pohodlno a sladko.

Hlavní hrdina Emil Magis, kterého se po Voskovi a Teplém zhostil Jan Hrušínský, je průměrným občánkem. Nepyšní se ani intelektuálními hodnotami ani vzděláním, nevyčnívá ani o píď nad bezejmennou lidskou hmotu. Jeho nespornou kvalitou je ale tíhnutí k pravdě. V první části si dokonce zcela jistě myslí, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Hrušínského vyvážili další herci

Ačkoli Hrušínský nepřekročil vlastní polohy jakési tak trochu neomalené, a trochu přitroublé lidovosti, vhodné spíše do jadrnějších komedií než do jemných marceauovských ironií, stvořili pod vedením zkušené režisérky se spoluhráči (Zuzana Kajnarová nebo Anna Bendová, Zdeněk Hruška, Miluše Šplechtová a Milan Stehlík) přesnou, místy záměrně i odpudivou sondu do neměnitelnosti zákonitostí společenských jevů a dějů bez ohledu na politické ustrojení vládců, kteří jsou zrovna u moci.

Divadelní společnost Jana Hrušínského - Félicien Marceau: Vajíčko. Přeložili Milena a Josef Tomáškovi. Režie Lída Engelová, scéna a kostýmy Ivana Brádková, hudební spolupráce Dalibor Gondík, pohybová spolupráce Jana Vašáková.