Padesátiletá sebevědomá a bohatá vysokoškolská profesorka Alice začne zapomínat slova, což ji vede k obavám z rakoviny. Lékař jí však sdělí, že nádor nemá, a přijde s nepravděpodobnou diagnózou – Alzheimerova choroba. Šokovaná hrdinka filmu Pořád jsem to já pochopí, že neurolog měl i přes její nízký věk pravdu a jde o nemoc tak strašnou, že běžná rakovina se jeví jako výhra. Chtěla bych mít rakovinu, říká Alice v jedné z drastických scén.

Přichází konec kariéry, deprese a pomalé propadání do nevyhnutelné demence. Rodina se sice snaží a chová se místy až nečekaně klidně, ale vyléčení je nemožné. Komplikované vztahy s manželem (Alec Baldwin) a dcerami se pomaličku vyhrocují a hrdinka dochází k závěru, že se raději předávkuje prášky, jenže to nedokáže.

Julianne pojala hlavní roli fantasticky, je věrohodná, dojemná. Celý film stojí a padá s ní. Vypadá i mluví jako překvapivý mix sebevědomé inteligentní dámy z vyšších kruhů a bezmocné babičky, která neví, jak se jmenuje.

Cool. Žádné pleny

Herečka, která si za film oprávněně odnesla Oscara, vypadá cool i s Alzheimerem. Otázka je, jestli to je úplně dobře. Film vypadá díky ní tak sexy a „vystajlovaně“, že vlastně ani není děsivý. Jenže demence a smrt jsou děsivé. Neuvidíte ji pobryndanou nebo v ponižujících plenách, nemumlá nesmysly, vypadá sofistikovaně. Film je sice mistrovsky zahrán a nádherně nasnímán, ale chcete-li vidět celou pravdu o tématu, tohle pravděpodobně není ono.

Celkové hodnocení: 80 %