Fotograf Ladislav Sitenský (1919–2009) šel ve svých válečných obrazových dokumentech letců za druhé světové války jinou cestou. Často totiž preferoval stránku estetickou, zatímco tu dokumentární záměrně upozaďoval.

Na výstavě, jež probíhá v pražském Českém centru, je v mnoha případech výše uvedená snaha markantní. Vnučka Sitenského, Adéla Kándlová, na vernisáži připomněla příhodu, kterou dědeček zažil. Když se chtěl stát profesionálním fotografem, ptala se ho odborná komise, jestli se dá fotografovat v protisvětle. A on odpověděl, že samozřejmě ano. Odborníci (neznali zřejmě Sudkovo dílo) chápali odpověď jako chybnou a od zkoušek ho vypoklonkovali.

Pochopil, že i tak negativní událost, jako je druhá světová válka, dokáže mít svůj umělecký půvab

Tento fakt však Sitenskému nezabránil, aby vytvořil originální snímky našich letců ve Francii a Velké Británii, momentky z letišť, dynamické scenérie z bojů i portréty pilotů. Jedním z nich je také známý snímek štábního kapitána Aloise Vašátka, který se později objevil na poštovní známce.

Díky tomu, že se Sitenský pohyboval v prostředí perutí Britského královského letectva, uměl dokonale pochopit koexistenci stroje (i pilota) a klenby nebe. Coby autodidakt si dokázal najít cesty k zachycení světla, jeho kresby, stínů i polostínů. V protisvětle tak pozorovatel často vnímá jen siluety bojových strojů, které se zjevují pod olověným baldachýnem mraků. Celková kompozice snímků získává určitým tajemstvím, člověk si musí spoustu věcí domýšlet a hledat skryté odkazy.

Když nad čenichem stíhačky se čtyřmi vrtulovými listy plují oblohou oceloví ptáci ve formaci do velkého V, je symbolika vítězství hmatatelná. Potemnělá silueta stroje, který je připravený k bojovému letu, působí proti soumračnému obzoru takřka mysticky.

Ladislav Sitenský pochopil, že i tak negativní událost, jako je druhá světová válka, dokáže mít svůj umělecký půvab. A když se čas zmrazí v tu pravou chvíli, může celkový obraz i po letech působit velmi emotivně.

Celkové hodnocení 80 %