Na otázky odpověděl spoluzakladatel skupiny, od šedesátých let její vedoucí a kytarista Jiří Tichota.

Jak to s označením folk u nás na prahu šedesátých let vlastně bylo?

Když naše skupina vznikla, slovo folk u nás neexistovalo. Neexistovala ani žádná folková scéna, a tak jsme prvních pět let hráli na jazzových akcích, kam nás zařadily spirituály, jež jsme měli v repertoáru.

V roce 1962 jsme měli první větší koncert na Mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech. Dva roky předtím vyplňovala představení pro známé a podobně, tu a tam jsme si zahráli s nějakou jazzovou kapelou. O folku ale nebyla řeč.

Dnes mě trochu mrzí, že při výročích sametové revoluce nebýváme zváni na vzpomínkové akce

Vy jste mu tedy pomáhali vzniknout.

Ano, a myslím si, že jsme byli první reálnou českou folkovou kapelou. Naštěstí u nás bylo pro folk dobré podhoubí díky trampskému hnutí, které existovalo již dávno předtím. Pojem folk jsme znali z angličtiny, ve které znamenal lidovou hudbu. My ho tak ale nevnímali. Pro nás to byla muzika, která se chce odlišit od středoproudé populární hudby. Ta přitom v šedesátých letech vypadala jinak než dnes. Byla vázána na orchestry, které doprovázely své výsadní zpěváky.

Naše první profesionální nabídka ostatně od takového orchestru přišla. Zdeněk Barták nám nabídl, jestli bychom nechtěli dělat vokální složku v jeho kapele. Dohodli jsme se, že to zkusíme. Hráli k tanci v sále, jenž byl na místě, kde je dnes v Praze obchodní dům Kotva.

Vyzkoušel nás tím, že nás postavil před jeden mikrofon a se dvěma kytarami nás nechal zpívat pro dav, který zkoušel na naše spirituály tančit. Moc to ale pochopitelně nešlo. I když se nám pak pokoušel pomoci podle sluchu hrající pianista Rudolf Rokl, obě strany pochopily, že to není správná cesta.

Jak na šedesátá léta u nás vzpomínáte?

Byla to velmi zajímavá doba. V polovině šedesátých let navíc začalo politické uvolňování, které až do roku 1968 otevíralo v mnoha ohledech nové možnosti. Já v té době studoval muzikologii, a protože jsem byl nejmladší, tak kdykoli přišla žádost, aby někdo z muzikologie seděl v nějaké hudební porotě, poslali tam mě.

Díky tomu jsem se stýkal s jazzovými muzikanty, kteří pak Spirituál kvintet mezi sebe ochotně přijali. Měl jsem také možnost vidět, jak takříkajíc pukají ledy. Mluvím o celkovém kulturním ovzduší u nás.

Vyvrcholilo to pražským jarem, načež následoval zlom a vše se změnilo k horšímu.

Snažili jste se postupně zbavovat inspirace v americké hudbě?

Já jsem se o to snažil. Spirituál kvartet, jak se původně kapela jmenovala, byl nápad basisty Ivo Macha. Musel mě zpočátku přesvědčovat, že zpívat v Praze černošské spirituály v angličtině může mít smysl. Když jsme si ale řekli, že to budeme dělat pro své potěšení, a když jsme slyšeli velmi nadšené reakce posluchačů, nechal jsem se přesvědčit.

Folková skupina Spiritual kvintet.

Folková skupina Spiritual kvintet

FOTO: ČTK - Kateřina Šulová

Mou jedinou podmínkou nakonec bylo, abychom ze sebe nedělali černochy a k té hudbě přistupovali po svém. Snažili jsme se zachovat to, co jsme pro žánr považovali za důležité – jeho řeč, rytmus, poslání a atmosféru. To porušovat nelze. Nechtěli jsme se ale pitvořit a napodobovat styl zpěvu černochů. A rychle jsme repertoár rozšířili i o další žánry: renesanční popěvky, písně obrozenecké i domácí lidové písně.

Když jsme potom přijali zpěvačku Růženu Helebrantovou, která měla obrovský jazzový talent, byli jsme kapela, jež mohla hrát jak na jazzových akcích, tak na svých koncertech. Vlastní skladby jsme začali skládat až ve druhé polovině sedmdesátých let.

Inicioval jste to?

Vítal jsem to, ale já sám jsem dodnes kapele nepřispěl jedinou písničkou, přestože mě už na začátku šedesátých let udělala kapelníkem. Neskládám, protože jsem muzikolog a mám zábrany.

V polovině šedesátých let jsme částečně začali psát vlastní texty, po osmašedesátém už jsme ostatně ani anglicky zpívat nemohli. Psaní vlastních písniček se později věnovali Jirka Cerha, Dušan Vančura, Jirka Holoubek a další.

Vyjadřovali jste se i k politické situaci u nás?

Měli jsme jasnou potřebu dělat to v paralelách a podobenstvích. Zpočátku jsme k tomu vybírali písně, u nichž se nám zdálo, že když jejich texty přeložíme do češtiny, bude to ono. Příkladem je Jednou budem dál. Potom jsme ale pochopili, že se nám nabízí jiná možnost.

Nikdo u nás totiž nevěděl, a nemohl tím pádem zkontrolovat, jaký je původní text, takže když jsme tvrdili, že jde o překlad, mohli jsme zpívat třeba Až se k nám právo vrátí nebo Za svou pravdou stát.

Narazili jste?

Samozřejmě. Teď jsem pro výběr našich nahrávek u Supraphonu zákazy počítal – víme o devíti. Cenzoři se sice hodně rychle učili, protože podobných kapel bylo více, stejně se to ale dalo těžko uhlídat.

My navíc měli výhodu, protože režim, který měl za úkol na umělce dohlížet, se zároveň navenek snažil vystupovat jako ochránce utiskovaných a slabých. Tím pádem pro něj bylo těžké zakazovat naše takzvaně černošské písně o touze po svobodě.

Je pravda, že ze začátku jsme říkali a zpívali, co jsme chtěli. V jednasedmdesátém jsme ale měli velký malér kvůli Palachovu výročí, na kterém jsme hráli. Vyhodili kvůli tomu ze školy několik studentů, kteří nás pozvali, čímž se ukázalo, že se doba opravdu mění k horšímu. Režim začal všechno, co se v kultuře provozovalo veřejně, podřizovat schvalování.

Nakonec jsme museli odevzdat ke schválení nejen texty písní, ale i vše, co mělo být na scéně řečeno. Náš nejdelší zákaz byl půlletý, ale několikrát se opakoval. Zatímco po Palachově výročí šlo o zákaz vystupovat po celé republice, další byly lokální.

Co pro vás a kapelu znamenal revoluční rok 1989?

Prožíval jsem neuvěřitelně krásné období a pozoroval jsem, jak spousta kolegů, kteří patřili ke špičce scény, naříkala, že o ně přestal být zájem. My naopak byli na roztrhání. V době změn jsme objížděli besedy, jezdili jsme zpívat na náměstí a měli jsme spoustu koncertů.

Dnes mě trochu mrzí, že při výročích sametové revoluce nebýváme zváni na vzpomínkové akce. Ale na druhou stranu – ať si to užijí mladí, kteří tam tenkrát nebyli a ani být často nemohli.

Nám zůstane zážitek z toho, jak jsme již 23. listopadu na Václavském náměstí v Praze zpívali na balkónu vedle Václava Havla spirituál Až se k nám právo vrátí a v průvodech po celý listopad všude znělo naše Jednou budem dál, jistě nejhranější píseň té doby.

Máte dnes dost koncertů?

Nenaříkáme si. Zrovna prožíváme období, kdy máme na všech vystoupeních plno, a i když třeba někde není úplně vyprodáno, pořadatel nám říká, že přišlo víc lidí než na jiné umělce. Také jsme rádi, že naše novější písničky zdatně konkurují těm starším.

Posluchači se ostatně mohou přijít přesvědčit na tři jubilejní koncerty Spirituál kvintetu s bývalými členy v pražské Lucerně ve dnech 15. až 17. října. Uslyší na nich naprosto mimořádné hosty, Dagmar Peckovou, Jarka Nohavicu a Hradišťan.