Když jste se jako student či později učitel biologie zabýval dílem Gregora Mendela, rodáka ze slezských Hynčic, tušil jste, že vás bude inspirovat k románu?

Neměl jsem takovou myšlenku. Byl jsem plně fascinován jeho dílem z oboru genetiky. Když jsem v roce 1993 poprvé navštívil Brno, první cesta vedla do augustiniánského kláštera, kde působil. Uchvacovala mě racionalita vědecké práce i její vztah k jeho působení mnicha a později opata kláštera. Je to mimořádný příběh.

Existuje nějaká souvislost mezi románem Mendelův trpaslík a Skleněný pokoj? Jde o témata z území dnešní České republiky.

V případě vily Tugendhat šlo o fascinaci architekturou funkcionalistické stavby. Má v sobě ještě větší racionalitu, kterou jí vtiskl Ludwig Mies van der Rohe. Přitahoval mě právě vztah racionality a iracionálna, který vyvolává jedinečné řešení vily. Je to příběh umění 20. století.

Už je to dávno, co jsem si koupil slovník Larousse a viděl v něm poprvé fotografie vily včetně interiéru.

Zapamatoval jsem si je, a když jsem se znovu před dvaceti lety dostal do Brna, otevřel jsem průvodce a skoro vykřikl: Vždyť to je vila Tugendhat, která na mě kdysi tak zapůsobila! Bylo to až mystérium. Se ženou jsme si ji pečlivě prohlédli.

Co jste pociťoval?

Snažil jsem se to popsat v románu. Vila doslova vyzývá, abyste do ní vstoupil. Horní patro má osobitý charakter, ložnice manželů, přijímací halu. Podobně působí obývací prostor v prostředním patře, zvlášť ve spojení se zahradou. Byl to jedinečný zážitek v uměleckém prostředí. Zbývalo vymyslet románový příběh.

Řešíte v něm otázky kompromisu, viny…

Otázka viny si říká o řešení. Zvlášť v rodinném prostředí, kde by na sebe měli lidé brát ohled. V knize je to nejvíce věc osobní viny Viktora.

Je to racionální člověk v kleštích těžko řešitelné situace. Obecně nejvíc o vině a trestu vypovídá náboženství. Je to velký problém Evropy dvacátého a jedenadvacátého století. Musíme ale kolotoč viny zastavit. I o tom jsem se pokusil napsat v románu.

Zajímáte se o dějiny 2. světové války. Svědčí o tom nejen kniha Skleněný pokoj, ale i román Dívka, která spadla z nebe. Proč?

Je to osobní, přímo rodinná záležitost. Má dcera pracuje jako bioložka v Kolíně nad Rýnem, v Institutu Maxe Plancka. A před třiasedmdesáti lety, v roce 1942, letěl nad tím městem můj otec v řadě prvních bombardérů. Vypustili dolů tisíc bomb a pak vzpomínal, jak na hořící město dopadaly další.

Směřovaly na vojenské cíle, ale zasahovaly jistě i civilisty. A on nepociťoval žádnou vinu. Proto o těchto tématech píšu. Přemýšlel jsem o nich už v době dospívání. Mementa druhé světové války jsou stále živá.

Jste znám jako ctitel našeho Janáčka. Kdy jste ho poprvé slyšel?

Bylo mi patnáct šestnáct, tedy ve stejné době, kdy jsem spatřil interiér vily Tugendhat. Poslouchal jsem BBC Radio 3, program vysílající klasickou vážnou hudbu. Pamatuju si to jako dnes, nikdy do té doby jsem nic takového neslyšel.

Začal jsem se zajímat, kdo je to ten Janáček. A spojily se příběhy brněnské vily a Janáčka. Sehnal jsem si album s jeho hudbou a vnímal její harmonii.

Když jsem navštívil Hukvaldy, uviděl jsem Janáčkovo harmonium poháněné pedály. A kdykoli jsem byl v Brně, myslel jsem i na něho.

Stát se spisovatelem byl váš sen?

Chtěl jsem jím být od útlého věku. Neměl jsem ale důvod psát. Každý mi říkal, že musím mít především zaměstnání. Tak jsem studoval medicínu a mířil k lékařství. A pojednou jsem si uvědomil: Čechov byl lékař, Somerset Maugham byl lékař… Takže stále žil sen stát se spisovatelem.

První knihu Chiméra, která vyšla před pětadvaceti lety, jsem psal deset let. A když jsem ji dokončil, rozhodl jsem se poslat ji do nakladatelství.

Vydali ji a já se musel rozhodnout: jít přece jen do nejistoty, ale pokusit se naplnit vlastní sen, nebo být lékařem.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: