Inscenace kombinuje obě verze díla, vypouští oba polské obrazy, ale přidává závěrečnou revoluční scénu. Největší devizou nového nastudování Borise Godunova jsou tak sborové scény. Domácí sbor opery ND posílený o Pražský filharmonický sbor (a Kühnův dětský sbor ve scénách s Jurodivým) podává působivě znějící výkon, i když na první premiéře ne vždy zněly sbory úplně jednotně a v dokonalé souhře s orchestrem. Ale po hudební stránce jsou sbory rozhodně nejlepším prvkem této inscenace.

Musorgského hudba se pod Kofroňovou taktovkou valí na diváky bohužel v stereotypně hutné, nezajímavé a těžkopádné mase, bez žádoucích dynamických a výrazových odstínění. Lyrické scény jako by neexistovaly, orchestr, sbory i sólisté se překřikují v stále zbytečně intenzivní a jednotvárné dynamice.

Psychicky vyšinutý Boris Michaila Kazakova

Světlý baryton ruského sólisty Michaila Kazakova je pro roli Borise nevhodný, barevně má blíž k tenoru než basu a hloubky pěvec dohání expresivním parlandem. Kazakov má navíc nepřirozenou manýru při tvoření tónu i nesnesitelně uvolněnou dikci, hereckým přehráváním ulpívá jeho Boris kdesi v čase prvního uvedení opery. Kazakovův Boris působí od počátku jako nemocný, psychicky vyšinutý jedinec a jeho postava nemá prakticky žádný vývoj, lidský rozměr ani uvěřitelnost.

Michail Kazakov jako Boris Godunov v jedné z expresivních scén Musorgského opery.

Michail Kazakov jako Boris Godunov v jedné z expresivních scén Musorgského opery

FOTO: Hana Smejkalová

Také ostatní klíčové postavy Musorgského operní fresky zůstaly hodně povšechné. Lžidimitrij Michala Lehotského ožije jen ve scéně v krčmě na litevské hranici, kde mu režie připsala vraždu Strážníka, zatímco v klášteře on i Pimen Olega Korotkova strádají absencí dynamiky a pěveckého i hereckého výrazu, což je ale problém většiny postav.

Herecky i pěvecky tak zaujmou spíše představitelé menších postav – kromě Šujského v pěvecky jistém podání Valentina Prolata je to pěvecky suverénní a herecky autentický Varlam Jevhena Šokala, Jurodivý Josefa Moravce, dobře zazpívaná i zahraná Šenkýřka Elišky Weissové, žánrově rozehraná Chůva Yvony Škvárové a po pěvecké stránce i Šcelkalov Ivana Kusnjera, carevič Fjodor Sylvy Čmugrové, v malé roli Miťuchy na sebe pěkným zvukem svého barytonu upozornil Stanislav Krejčiřík.

Nad hlavami sboru visí naddimenzované nábojnice.

Nad hlavami sboru visí naddimenzované nábojnice.

FOTO: Hana Smejkalová

Vybarvované kamínky mozaiky postrádají celek

Vyčíst z rozpačité scénické podoby to, o čem se tento Boris Godunov hraje, je téměř nemožné, což není v případě režií Lindy Keprtové obvyklé. Jako by si režisérka nevěděla rady jak s rozhlehlým prostorem jeviště historické budovy, tak i s množstvím postav. Oratorní strnulost sborů se střídá s povšechným hemžením sboru zprava doleva, případným kýváním sboristů do rytmu jako z bavorské hospody a žánrovým vybarvováním jednotlivých výstupů – tu se hraje kulečník s kameny, tu se „odvážně“, a hlavně rušivě souloží na předscéně během Varlamovy Písně o Kazani, Borisův syn Fjodor při otcově smrti tahá po scéně obrovitý sčot a pro cara pokaždé přivezou a odvezou zbytečné křeslo.

Závěr už je téměř přiznaně koncertním provedením a výsledná dvojjedinost Borise a Jurodivého je stejně prvoplánově popisná jako strhávání rudé drapérie v okamžiku připomínky vraždy careviče Dimitrije, vylévání vodky při Jurodivého zpěvu o „hořkých slzách Rusi“ anebo naddimenzované nábojnice nad hlavami aktérů. Inscenace se skládá z jednotlivých a osamocených kamínků mozaiky, navlékaných jako kašírované kameny na tágo ve scéně Borisových dětí, jejich zaklenutí do smysluplného celku ale režie citelně postrádá. Na tomto dojmu se podílí i nicneříkající scéna a kostýmy i fakt, že mužské postavy, jednotně opatřené rozcuchanými šedivými vlasy a vousy, jsou naprosto zaměnitelné, až na Borise a Lžidimitrije s pečlivě naondulovanou nazrzlou vlnou.

První premiéra Borise Godunova přinesla zklamání z možností, které dílo samo i první domácí scéna nabízí, jež ale inscenace nenaplnila jak co do scénické, tak i hudební úrovně. Druhá premiéra se v Národním divadle hraje v neděli 29. března a doufejme, že snad nabídne alespoň zajímavější ztvárnění klíčové titulní postavy, kterou alternuje opět ruský sólista Vitalij Jefanov.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov
Dirigent: Petr Kofroň, režie: Linda Keprtová, scéna a světelný design: Jan Štěpánek, kostýmy: Eva Jiřikovská, sbormistři: Pavel Vaněk, Lukáš Vasilek a Jiří Chvála. Premiéry 26. a 29. března 2015, Národní divadlo Praha.

Celkové hodnocení: 50 %