Co pro vás Glamtronic znamená?

S novou deskou jsme se ještě víc vzdálili elektroswingu, do kterého jsme se zařadili naší první písní Belleville. Stále se držíme základní stylové linie, ale v tom našem elektroswingu začala převažovat elektronika a přidaly se další žánry.

Řekli jsme si tedy, že když Rakušan Parov Stelar mohl přijít s vlastním stylem elektroswing a krásně se to chytlo, zkusíme něco podobného. Nemáme velkou šanci, že se ujme, ale přesto jsme přemýšleli, jak by se náš styl mohl jmenovat. Saxofonista Mikuláš nakonec přišel s názvem glamtronic. Podle něj jsem já ztělesněním onoho glam, tedy čehosi okouzlujícího, a elektronika v naší hudbě převládá. Název vznikl dlouho před deskou. Když jsme ji pak chtěli pojmenovat, líbilo se nám, jak je výstižný.

Na albu pracovali tři producenti. Jak jste si je vybrali?

Tomáš Konůpka pro nás byl jasná volba. Jezdí s námi jako hostující bubeník, známe jeho vkus, víme, jak pracuje, a on zná nás, protože s námi koncertuje už přes rok. Věděl přesně, co od desky očekáváme.

Od něho se odvinula spolupráce s Ristem Sokolovským a Yardou Helešicem. Risto si s Tomášem před časem padli do noty a chtěli spolupracovat. Měli dělat sólovou desku našeho člena N ra Scartche, ovšem ten práci na ní kvůli albu Mydy Rabycad odložil. Risto nám pomáhal hlavně s elektronikou, Yarda zase s kytarami a basou.

Texty písní si píšete sama. Jak k nim přistupujete?

Vznikají podle toho, co se mi zrovna děje. Občas jsou to dost osobní věci, o kterých ale vím, že bych je nikomu jen tak do očí neřekla. Dát je do textu je ideální možnost, jak s nimi ven. Zároveň mě na tom baví, že jen málo lidí si naše texty přeloží. Když jim to ale bude stát za to, mohou se hodně dozvědět.

Jaký je příběh prvního singlu Good Times?

Možná to vypadá, že je tak trochu o ničem, ale pro nás všechny nese silný příběh. Je o nás. Byla to poslední písnička, kterou jsme na desku chystali, a protože jsme tušili, že bude singlem s velkými ambicemi, rozhodli jsme se udělat hit. A o čem jiném by měl být než o nás? Jsme opravdu dobří kamarádi a ten text je poskládaný z našich interních vtípků, zážitků a jmen.

Nezanedbatelný podíl vašich koncertů tvoří vystoupení v zahraničí. Je to pro vás přirozené směřování?

Když jsme začínali, napsal si náš saxofonista Mikuláš na lísteček, čeho by chtěl s Mydy Rabycad dosáhnout. Tehdy se nám to zdálo víceméně nemožné, zároveň jsme ale měli pocit, že vznikl dobrý hudební projekt. Koncerty v zahraničí na tom papírku taky byly. A zaplaťpánbůh přibývají. Mimo jiné i proto zpíváme anglicky, aby nám tam rozuměli.

Na koncertech v zahraničí bývají lidé otevření různým žánrům. Přijdou si vás poslechnout třeba i na jazzovém festivalu, na kterém se bojíte, že budete zpívat do prázdna.

Jaké na tom lístečku byly další cíle?

Do tří let turné po Státech, album, velké festivaly a tak podobně. Vlastně všechny ty věci, které si vysní každá mladá kapela. Částečně se nám to už splnilo, ale ještě pořád ten seznam nezahazujeme.

Nedávno jste odmítla nazpívat duet s Richardem Krajčem. Proč?

Tak nějak to vyplynulo. Jedna z hezkých věcí v naší kapele je, že máme všichni podobný vkus a názory. Je pro nás třeba automatické, že nebudeme podporovat projekty nebo politiky, kteří nám nejsou sympatičtí, nebo nás k nim netáhne něco speciálního. Cítíme svobodu si vybírat a volit, s kým budeme spolupracovat. A rozhodli jsme se, že nechceme dělat s někým, jehož tvorby nejsme velcí zastánci. Jsme v podstatě stále začínající kapela a nechceme se proslavit tím, že jsem nazpívala duet s někým slavným, nýbrž naší hudbou a tím, jací jsme.

Nakonec se zdá, že se proslavíte i tím, že jste ten duet nenazpívala.

To snad ne. Já si ani nemyslela, že se to provalí. Už je to několik měsíců stará záležitost.

Odmítáte hrát i na politických akcích. Je něco, co byste naopak rádi podpořili?

Tu situaci s Richardem jsme popsali tak, že to mohlo skoro vypadat, že se bráníme jakékoli spolupráci. Ale tak to není. Nedokážu přesně říct, čí nabídku bychom přijali. Záleží na situaci.

Hrajete Divou Báru v divadle J. K. Tyla v Plzni. Co vám to dává?

Přemýšlela jsem o tom, proč vlastně zpívám a hraju v divadle, když jsem poměrně stydlivý člověk. Ono to možná tak nevypadá, ale vážně jsem stydlín. Kdysi mi s tím pomohly kamarádky z hudebního tábora, kde jsem shodou okolností poznala i kluky z Mydy Rabycad.

Jsou to jedny z mých nejlepších kamarádek, dnešní herečky, které už ve třinácti letech byly hrozně osobité. Já je kvůli tomu hrozně obdivovala a říkala jsem si, proč se vlastně všeho tak bojím. Hraní v Plzni mě také hodně posunula, přestože to bylo náročné, a jsem si jistá, že nejen pro mě. Pomohlo mi to třeba ve výrazu, na pódiu s kapelou se teď díky tomu méně bojím vyjádřit.