RECENZE: David Koller a jeho osobitý výraz

Na novince se podíleli Britové, kteří za Kollerem a jeho kapelou jezdili pracovat do studia v Mikulově, kde album vznikalo. Jedním je majitel Grammy Kipper Eldridge, jenž proslul prací na stěžejních deskách Stinga, druhým Steve Lyon, který dělal s Depeche Mode či Paulem McCartneym.

Jejich ambicí nebylo změnit hudební řeč Kollera. Tak charakteristický rukopis měnit či usměrňovat nelze. Šlo o to využít jej a zasadit do kontextu dobrého, přitom pořád dost syrového zvuku nahrávky, přesvědčivých aranží a kvalitních hudebních výkonů.

To všechno na albu je, a tak se opět ukázalo, že touha některých českých hudebníků nahrávat se zkušenými producenty z Británie nebo Ameriky má opodstatnění.

V drtivé většině případů (ať už jde o alba Chinaski, Kryštof nebo Vypsané fixy) to výsledku prospělo, přičemž producent nezměnil charakter písniček, naopak jim dal lehkost a přirozenost.

Loni si David Koller zakoupil v Košicích na náměstí od starší Romky časopis, ve kterém si přečetl rozhovor se slovenskou básnířkou Mirkou Ábelovou. Její dílo ho okouzlilo, a tak se s ní spojil a vytvořil pro desku základní autorský tým. Ábelová pro něho psala v češtině.

Kromě nich se na písničkách podíleli Michal Pelant a Michal Nejtek z Kollerovy doprovodné kapely, P. B. Ch. z Lucie, Tomáš Vartecký a producent Kipper Eldridge. Kromě Ábelové mají texty na desce básník Luděk Marks a Michal Ambrož ze skupiny Jasná páka.

Album otevírá Aha, trochu ponurá, valivá, vlastně přesně ta písnička, která říká, že Kollerovým záměrem není servírovat prvoplánové hity, na které po prvním poslechu nezapomenete. I pro toto album totiž platí, že nezapomenete na zpěvákův výraz. Na melodie je ale třeba si zvykat, protože Kollerův autorský rukopis, a stejně tak rukopis písniček napsaných pro něho, je přece jenom v kontextu českého rádiového popu neortodoxní.

Následující Letní říká, že nahrávka přes svou žánrovou barevnost zůstane přece jenom především rocková. Recidiva je pak první skladba, o které lze říci, že má parametry k tomu reprezentovat kolekci ve formě singlu.

Sladké sny a Gypsy Love dávají ve svém poklidu a úsporné instrumentaci vyniknout příjemnosti Kollerova hlasu, stejně tak (především v druhém případě) oné kollerovské „pražštině“, při které některé samohlásky nepatrně zaměňuje, protahuje či zkracuje. Upřímně řečeno, na domácí hudební scéně může toto dělat pouze on, neboť mu takový způsob projevu dal tvář.

Každý další, který to zkusí, bude už jen jeho „kopií“.

Skladba Řidič prezentuje divočejší polohu alba. Povšechně nicméně platí, že se energetickému tlaku prýštícímu z rockovějších skladeb vyrovnala zvuková přehlednost. Agresivita, kterou některé písničky na desce mají, je chytře kočírována tak, aby nepřekročila hranici, za kterou by už zakrývala písničkovou strukturu.

Ve skladbách Psychopat a Galerka dojde i na Kollerův politický aktivismus. Patří k němu mnoho let a je v tom zcela upřímný i autentický, o čemž svědčí nejenom to, že v první zmíněné vyjmenovává největší politické zrůdy posledních desetiletí, ale i to, že v Galerce dojde na vulgární slovo, které je nejspíš projevem zoufalství při pohledu na situaci, zejména pokud jde o osobu prezidenta, v níž se země ocitla. Tyto skladby ale albu svědčí. Koller se v nich profiluje nejenom jako umělec, ale i jako člověk.

Závěr desky patří příjemné a rovněž evidentně singlové Ani ty ani já a funky stylem okořeněné a celkově odlehčené písni Čučoriedky, jejíž text je oslavou slovenských dívek a uzavírá tak vlastně příběh česko-slovenského alba.

Je to finále desky, na které Koller po stránce hudební, textové, aranžérské i přednesu vystoupal dosud nejvýše. Nejsou na ní však chytlavky ani jasné hity – přitom nelze říci, že by je Koller neuměl napsat. Až na další desku zapojí i tento rozměr svého umu, může se dostat ještě výš.