Britský dramatik Peter Morgan založil svou hru Audience u královny právě na těchto setkáních - z dvanácti premiérů jich na scénu přivádí sedm, počítáme-li i premiérku Margaret Thatcherovou, osmý pak v krátkém vstupu zaprotestuje proti tomu, že na něj královna při vypočítávání jmen zapomněla.

Uvádět Morganovu hru má zcela jistě daleko větší půvab ve Velké Británii, kde publikum s větší či menší znalostí oceňuje spoustu narážek na britskou politiku i monarchisticko – demokratické uspořádání státu, v němž královna a premiér tvoří důležité spojení.

Většina českého publika si ale stěží vybaví jména britských premiérů, natož pak jejich politické směřování. I proto největší divácký ohlas sklízejí ve Stavovském divadle scény s „populárním“ Winstonem Churchillem anebo Margaret Thatcherovou, čímž nechci nijak snižovat herecké výkony Václava Postráneckého a Taťjany Medvecké, oba jsou ve zmíněných postavách skvělí.

Herecká výzva pro Ivu Janžurovou

Proč tedy vůbec uvádět tuto veskrze britskou hru na českém jevišti? Především pro postavu samotné Alžběty II., kterou hra zachycuje ve velkém oblouku od jejích pětadvaceti let, kdy nastupuje na britský trůn po smrti svého otce, krále Jiřího VI., plna odhodlání i nezkušenosti, až po současnou šestaosmdesátiletou dámu jiskřící ironickým humorem i shovívavým nadhledem.

Podobnost královny Alžběty II. (Iva Janžurová) a premiérky Margaret Thatcherové (Taťjana Medvecká) tkví nejen ve shodném kostýmu.

Podobnost královny Alžběty II. (Iva Janžurová) a premiérky Margaret Thatcherové (Taťjana Medvecká) tkví nejen ve shodném kostýmu.

FOTO: ND – Martin Špelda

Je to velká herecká výzva, jíž se Iva Janžurová chopila s velkou vervou i pokorou a výsledek stojí za to. Herečka, zbavená nejen přebytečných kil, ale především nánosu hereckých manýr, zažívá v postavě královny své herecké znovuzrození.

S koncentrací na text, téměř bez svých léty zažitých deklamačních i intonačních stereotypů (až na občasné ujíždění do zpěvavých intonací a přemíry úsměvů, plynoucích ale zřejmě i z nervozity, vždyť její královna prakticky neopustí jeviště!), vytváří postavu Alžběty II. bez vnějšího kopírování žijícího vzoru (o to se vtipně postaraly kostýmy Kataríny Hollé), mládne i stárne se svou Alžbětou naprosto přirozeně a uvěřitelně a vystačí přitom s minimem prostředků – bezeslovně komentujícím pohledem, napětím či uvolněním, s nímž usedá do křesla, přemáhanou či špatně skrývanou únavou, sebeironií v hlase i gestu a v neposlední řadě i velkou něhou – provádí diváky od setkání k setkání.

A více než záležitosti britského Commonwealthu, Suezské krize, problémy labouristů či Evropské unie je pro české diváky zajímavé sledovat proměny této ženy, která se chce jevit svému okolí jako nezlomná bytost, ale uvnitř prodělává své osobní krize a bolesti.

Britský humor Komorníka Jana Hartla

Hra má místy blízko k melodramatickým polohám, ale naštěstí je vyvažuje suchý britský humor, účinně oživující dialogy mezi královnou a „jejími“ premiéry.

FOTO: ND – Martin Špelda

Kromě Ivy Janžurové v hlavní roli si s ním výborně rozumí i Jan Hartl v roli Komorníka, jehož modeluje nejen jako královnina decentního důvěrníka, ale i spojnici mezi hledištěm a jevištěm, přičemž Hartl dokáže do svého kultivujícího vlivu zachytit, zúročit a němě okomentovat i pokašlávajícího diváka, stejně jako nevychovaného premiéra Harolda Wilsona v podání Igora Bareše.

Inscenace režisérky Alice Nellis tak diváky nenudí, možná mohla být o něco kratší (i vzhledem k odtažitosti některých britských problémů), ale díky především hereckému výkonu Ivy Janžurové v roli Alžběty II., ale i představitelů jednotlivých premiérů, má šanci stát se vděčným repertoárovým titulem.

Celkové hodnocení: 80 %