RECENZE: Kdokoli či cokoli mezi koncertem a divadlem

Kromě morality v přepisu rakouského dramatika Huga von Hofmannsthala a v českém přebásnění Věry Koubové během včera zazněly i výňatky ze scénické hudby Jeana Sibelia a výběr z písňových Šesti monologů z Kohokoli Franka Martina.

Vše se děje na jevišti a vzdušné schodišťové konstrukci v prostoru bývalého oltáře, před nimi je usazen orchestr. Působivou kulisu vytvářejí i nasvícené chrámové stěny. Do chrámového prostoru se moralita svou symbolickou formou samozřejmě hodí. Jenže prostor sám o sobě nenaplní duchovní podstatu výjimečného díla o účtování člověka se svým konáním a svědomím v okamžiku smrti. Zásadní je forma, jakou se toto všeplatné poselství sděluje.

Inscenace v Pražské křižovatce je ale kočkopes mezi koncertním provedením a divadlem, v němž strádá oboje. Divadelní autenticitu zrazuje na jedné straně rétorická statičnost, na druhé popisně realistické vyhrávaní situací i okázalé kostýmy mezi Hofmannsthalem a muzikálem.

Herci sice dbají na precizní výslovnost, ale až na výjimky, především na Ivana Řezáče v titulní roli či Lukáše Příkazkého v roli kabaretně pojatého Čerta, nezvládají přirozenou deklamaci veršovaného textu, který pouze více či méně kultivovaně recitují, často s chybným důrazem kladeným na poslední slovo.

Typickým příkladem je Marie Radová v postavě Víry, jejíž ochotnická recitace spolu s gradujícím patosem odváděla vyznění závěru až k nechtěné parodii.

Hudební část se s textem pojí jen občas formou melodramu, jinak zůstává pouhou paralelou či náladovým podkresem. Navíc trpí seškrtáním jak Sibeliovy hudby, tak Martinových písní, jež v krásném podání Romana Janála působily jen jako vložky do nesoudržné inscenační konstrukce. Jako koncertní večer třeba v rámci Pražského jara by měl Kdokoli větší šanci zaujmout, jeho divadelní ztvárnění ale působí rozpačitě.