Pane Filane, co vás k napsání Klimtova polibku inspirovalo?

Patřím ke generaci, která si musela odpovědět na jednu otázku: zůstat doma, nebo emigrovat na Západ? To téma je velmi staré, miluji biblický příběh o návratu ztraceného syna. Zůstat, nebo odejít? Román Klimtův polibek jsem začal psát jako dvacetiletý. Ale jsou témata, která v člověku musí dozrát, a on musí dozrát k nim.

Mnoho let v čase nejtupějšího socialismu jsem si říkal, že jsem měl odejít. A po roce 2000 jsem byl rád, že jsem zůstal. Západ přišel k nám a našel si mě. Dobře, že jsem tenkrát nešel já za ním. Má kniha je pokus o odpověď sám sobě. Je to román, je to mozaika příběhů, je to odpočet za jednu celou generaci, která předčasně dospěla. A paradoxně dnes vzpomíná na ty nejhorší časy jako na nejlepší. Ale to se stává…

Ve vaší knize je i příběh lásky. Jaký máte vztah k tématu lásky v literatuře?

Jeden mlčenlivý muž se vrátil z bohoslužby. Manželka se ho zeptala, co bylo v kostele. Muž odpověděl: „Farář kázal.“ Žena se ptá: „O čem hovořil náš milý farář?“ Muž řekl: „O hříchu.“ Žena na to: „A co říkal?“ Muž chvíli mlčel a pak řekl: „Byl proti.“ Ptáte se, jaký mám vztah k tématu lásky v literatuře? Jsem pro.

Kdybych byl novinář a vy spisovatel, zeptal bych se vás, proč je láska tak důležitá? A vy byste mi odpověděl: „Protože láska je to jediné, co v člověku potlačuje jeho sobectví a pud sebezáchovy. Když někoho a něco milujete, tak velmi chcete, aby to bylo. A záleží vám na tom víc než na vás samotném.“ A já bych vám řekl: „Dobrá odpověď.“

Které knihy nebo autory máte vy sám nejraději?

Jak kdy. Máme schopnost považovat sebe samého jako desetiletého a šedesátiletého za stejnou osobu? V dětství byla má mysl zamlžená koule, na jejíž okraj jsem neviděl. Na Vánoce mi naši dali knihu Nobi o malém černouškovi. A já se dozvěděl, že existuje Afrika a lidé s černou barvou kůže.

Za rok jsem dostal knihu Odarpi, Egigvův syn. A dočetl jsem se, že existuje Antarktida a lidé žijící ve věčném mrazu. Ty knihy mi do mé mlhy prosvěcovaly cestičky a postupně vytvořily jeden celý, možná falešný svět. Výhodou je, že se do něho dodnes mohu vracet.

Pro mě jsou knihy to nejdůležitější na světě. Dostojevskij, Camus nebo Márquez mě učili žít, Miller nebo Heller mě vyškolili v neřestech, Hemingway a Vonneguth mi dodávali odvahu, Jerome Klapka Jerome, svatý Augustin nebo Salinger mě učili vidět, myslet a psát.

Jeden čas mě knihy i živily, postupně jsem odnášel otcovu knihovnu do antikvariátu. Teď knihy píšu a při tom prožívám svůj život tak, jak si sám přeju. Co může být lepší? Jsem šťastný člověk.

Od konce devadesátých let vychází v podstatě každý rok vaše nová kniha, někdy i dvě. Řekl vám už někdy někdo, že jste megaloman?

Ne, to mi ještě nikdo neřekl. Možná proto, že nejsem. Máte ale trochu nejasno v cizích slovech. Netoužím po slávě. Píšu proto, že jaksi musím a chci. Možná jste chtěl použít výraz grafoman. Ale ani to nejsem. Vystudoval jsem scenáristiku a přednášel jsem na vysoké škole tvůrčí psaní. Dá se říct, že psaní jako řemeslo ovládám. Každou novou knihu píšu na objednávku vydavatelů. Tři sta pětašedesát dní v roce si ráno sednu k počítači a tři hodiny píšu. Tak to učili mě a tak to učím své žáky. Deset z mých dosud vydaných knih jsem měl napsaných před rokem 1989, jen mi je nikdo nebyl ochoten vydat.

Jak tuto svou autorskou plodnost vnímáte?

Nepřemýšlím o tom. Je to má profese, tak jako je někdo kovář nebo architekt. Úmyslně uvádím povolání, u nichž může být výsledek podmíněný i schopnostmi a pílí. Žijeme v časech seriálů. A seriál je porážka kvality kvantitou. Každá má nová kniha je jiná. Cestuju a často někde delší čas žiju. V Austrálii, na chorvatském ostrově Hvar, v indickém městě Puna, v Londýně. Poslouchám lidi v hospodách a vnímám, co čtou a na co se dívají.

Věřím, že vždy bude fungovat jeden rituál. Když se v kmenu zapálí táborák, nejstarší, dospělí i děti se posadí kolem ohně. Jeden muž z kmene je vypravěč. Má pro to schopnost i respekt.

Každý večer vypráví o dávných časech, o tom, jak pronásledoval bojovníka sousedního kmene, a na konci všechny rozesměje. To je v našem kmeni mé místo.

Píšu povídky, romány, poezii, reportáže, fejetony, orientální podobenství. Knihu Rozhovor mistra s hloupým žákem jsem psal dvacet let.

Tvrdíte, že píšete proto, že musíte a chcete. Patří k tomu i nějaké ambice?

Má největší ambice je poskytovat lidem pohodu. Sám ji miluju. Chci slušným lidem doručit zprávu, že ve všem tom marasmu nejsou sami. Charakteristikou doby je, jak lehce se dokáže vzdát čehokoli. A každá zpráva musí někoho bolet. Večer co večer se u televizních zpráv celonárodně zúčastňujeme kolektivního soucitu s lidmi, které neznáme a nechápeme je. Jako kdyby tisíc smrtí dokázalo vypovídat o životě. Pasivita má narkotické účinky – vyvolává halucinace normálnosti ve vyšinuté době. Já si dělám svou práci, je to má identita. Ráno se probudím a vím, kdo jsem.

Jste rovněž autorem několika cestopisných knih, které vznikly z vašich zážitků a postřehů z cest. Existují historky, které v nich z nějakého důvodu chybějí?

Nejsem cestovatel, který popisuje své výzkumy. Nepíšu spontánně, naivně a podrobně. Jsem spisovatel, který si vymyslel, že bude tulák. Své zážitky si vybírám, vyhledávám je, jdu jim vstříc. Ale jeden zážitek jsem skutečně vynechal.

Letěl jsem s muslimskou leteckou společností a kvůli nepochopení jsem se dostal do konfliktu s posádkou. Všechno se vysvětlilo, ale jedna členka posádky na mě po přistání zavolala rakouskou policii. Ta to vzala s úsměvem. Kdybych ale letěl opačným směrem, asi bych seděl ve vězení. Vzájemné nepochopení je jeden z důvodů napětí ve světě. Nechtěl jsem o tom psát.

Karel Čapek řekl, že člověk stejně nakonec řekne něco jiného, než chtěl. A ti ostatní to pochopí jinak, než jak to řekl. V květnu se počtyřicáté poletím potápět do Egypta. Nezanevřel jsem na ně.

Kromě toho, že píšete knihy, jste rovněž scenáristou, dramaturgem, textařem a moderátorem v rádiu. Vnímáte každou tu profesi jinak, anebo je berete komplexně?

Když se mě ptají, za co se pokládám, říkám, že jsem basketbalový veterán. Ze sportu pocházejí má přátelství, návyky i morální zásady. Profese, které jste vyjmenoval, jsem vykonával postupně. Byl jsem textař, dramaturg, scenárista, režisér, moderátor a spisovatel. A vším, čím jsem byl, jsem byl rád.

Co byste ještě chtěl ve svém uměleckém životě udělat?

Napsat alespoň jednu tak moudrou a krásnou báseň, jaké psal Jaroslav Seifert, má doživotní láska. Rok jsem byl v Praze zaměstnaný jako asistent režie v divadle Semafor.

A občas si to připomínám závěrem jedné Seifertovy básně: Kdo Prahu jednou miluje, už nikdy nemůže jinak.