Sommerová sledovala několik osamělých žen a jednoho muže, kteří vychovávají děti a třou bídu s nouzí. Zvláště extrémní je příběh muže samoživitele, který se dobrovolně rozhodnul starat se hned o čtyři děti.

Příběhy jsou si velmi podobné - expartneři jednoho dne zmizí a peníze neposílají. Nikdo by asi nepopřel, že lidé, kteří mají děti a neživí je, jsou lumpové. Film ale ve své bojovnosti zapomíná na základní povinnost dokumentu - hledání objektivního pohledu na věc. Všichni expartneři jsou tu expresivně vylíčeni jako alkoholici či nezodpovědní povaleči. Ve filmu ovšem nikdo z nich nepromluví. Proč? Sociální pracovnice jsou zase zlé fúrie, které na nás kupodivu nesypou tisícovky, hned jak vejdeme do dveří.

Režisérka bohužel neklade zajímavé otázky, která by klást měla: Proč jste si před založením rodiny neudělali úspory? Proč vám nepomáhají příbuzní? Proč nemáte vyšší kvalifikaci, vyšší plat?

Já jsem chudáček, ti druzí jsou zlí

Aktéři filmu se domnívají, že není jejich vina, jak skončili. Pravda je taková, že dítě spolu mají dva lidé, takže je to z 50% jejich vina. A proč „ti zlí“ neplatí? Možná jsou zlí, možná jsou jen nezaměstnaní. Nejhorší je, že divák se z filmu nic nedozví, takže si může domýšlet cokoliv.

Režisérka si je jistá tím, že zná řešení problému. Tím je prý nový zákon o zálohovaném výživném. Stát by tak automaticky zaplatil 50% alimentů a dále by je měl přes soud vymáhat na expartnerech. Což je zjevný nesmysl. Každému lucidnímu člověku musí být jasné, že český stát nevymůže nic. Nedokáže zabránit rozkrádání, ani postavit obyčejnou silnici.

Výsledek bude, že výživné zaplatí slušní pracující lidé, kterým se zvednou daně. A budou nedobrovolně živit cizí děti na úkor vlastních.