Článek
Od prvního okamžiku je zřejmé, že mnoho věcí na něm je dobře a cílevědomě vymyšleno. Zvuk připomíná popově silné nahrávky z osmdesátých let, současně je podporován použitím moderních technologií a fíglů, které přece jenom z dnešního pohledu ty staré písničky nemají. Ve skladbách je několik zvukových vrstev, ve zpěvu Charli XCX také. To vše se na studiovém albu smí.
Mimochodem, jak nedávno ukázalo pražské vystoupení Charli XCX při jejím předskakování Katy Perry, naživo s kapelou za zády mají její písně rockovější zvuk. Znějí syrověji, tedy poněkud jinak než na desce, přitom jim to vcelku sluší.
Obal alba Sucker.
Charli XCX se ale především opírá o melodickou linku. Ta je základem všech písniček, a tak se alespoň na okamžik v každé z nich objeví pasáž, kterou si lze snadno zapamatovat. Některé jsou skoro až vtíravé, Charli XCX ale zpravidla netlačí na pilu dlouho. Rozumná stopáž písniček nechává jejich nabídku proměnnou.
Výraz zpěvačky je v nich leckde strojeně infantilní, což by asi nebylo možné respektovat u celého alba, místy to k rádiovému popu, o který na desce jde, nicméně patří. Pokud je v písních cítit připomínka elektropunku (London Queen, Breaking Up), hip hopu (Gold Coins), synthipopu (Doing It) či rocku (Hanging Around), pokaždé to základní mainstreamové linii kolekce dodá švih a barevnost.
V zásadě tedy jde o povedené album zpěvačky, která přesně ví, jak a kudy na to. Netřeba jí to mít za zlé, protože se na scéně alespoň bezelstně nemotá a nepřekáží.
| Charli XCX: Sucker |
|---|
| Warner Music, 47:11 |