Kurátor Josef Moucha rozdělil expozici na několik tematických celků. Každý z nich je věnován jedné výtvarné technice (například ferrotypii, bromostříbrným zvětšeninám či barevným pozitivům), aby vznikla ucelená představa o rozmanité tvůrcově činnosti.

Vladimír Židlický nikdy nepůsobil jako typický fotograf. Fotografii používá spíše jako určité východisko, na které posléze vrší svoje výtvarné a vizuální nápady.

Je obdivuhodné, jak Vladimír Židlický dokáže esteticky nakládat například s lidským tělem či s tváří (Zvláštní spojení č.3, 2009).

Je obdivuhodné, jak Vladimír Židlický dokáže esteticky nakládat například s lidským tělem či s tváří (Zvláštní spojení č. 3, 2009).

FOTO: katalog výstavy

Krása na obrazové ploše

Jeho cílem vždy bylo vlastní tvorbu oživovat prvky z malířství, sochařství či z moderních obrazových technik. Díky tomu obsahují jeho práce několik estetických rovin, ve kterých není jednoduché se vyznat.

Ale tato obtížná orientace ve vizuální spleti symbolů je součástí rafinované Židlického hry. Hry s vlastní introvertní imaginací, imaginací vnějšího pozorovatele i s dalšími zakódovanými duchovními rozměry.

Na vernisáži mluvil Vladimír Židlický mimo jiné i o tom, že v mládí experimentoval se starým fotoaparátem.

Kvůli špatnému technickému stavu přístroje viděl v jeho hledáčku obraz reálné skutečnosti imaginativně zkreslený. Jenže na výsledném snímku se skutečnost opět vrátila do původních kolejí. To ho ovlivnilo natolik, že si umínil pomíjivost fantaskní krásy zastavit navěky věků a přenést ji na obrazovou plochu.

Proto experimentuje s rozličnými výtvarnými technikami. Dobře ví, že tudy vede jediná možná cesta. Nelpí na již probádaných postupech, ale prošlapává si vlastní stezky.

Sází na originalitu dané formy a latentní schopnosti obrazového vyjádření.

Využívá přednosti klasické analogové fotografické techniky i možnosti moderního digitálního formátu. Krásu dokáže smysluplně odhalovat jak v barvě, tak v černobílé formě a nebojí se ani zahnědlých retro fotografií.

Ze všeho dokáže s jistotou vyabstrahovat to nejlepší. Konkrétně to, co mu beze zbytku slouží k co nejexpresivnějšímu vyjádření podstaty věci.

Je obdivuhodné, s jakou estetickou jistotou dokáže nakládat například s lidským tělem či s tváří. Jak umí plně využít ladnosti pohybu, jeho skryté živočišné smyslnosti a rozčilujícího napětí.

Jak pracuje s hloubkou výrazu obličeje, jak ho dokáže povznést i destruovat. Vladimír Židlický se stává malířem, který místo běžných štětců využívá závojů nehmotných proudů světla, aby mohl posléze krášlit svá pomyslná plátna.

Vladimír Židlický: Retrospektiva
Dům fotografie, Praha, do 26. dubna

Celkové hodnocení: 80 %