Tereza Černochová: Spousta textů na albu je o mém tátovi

Je to dlouhá doba a já byla samozřejmě nedočkavá. Kdybych ale byla ještě nedočkavější, nevypadala by má deska tak, jak vypadá. Chtělo to čas, i když Roman Holý, který album produkoval, si teď ze mě dělá legraci a říká, že se těší, až zase za deset let natočíme další.

Jeho smysl byl především v tom, aby se něco stalo. Něco, od čeho bych se mohla odrazit k vlastnímu stylu. Mám ale pocit, že se to nestalo, alespoň ne tak, jak jsem chtěla. Hodně mě v tom v prosinci 2007 zastavila smrt mého otce, zpěváka Karla Černocha. Dostala jsem se do stavu, kdy se mi nechtělo vlastně nic dělat a ani jsem nevěděla, co bych dělat měla.

Když se připravujete na něčí smrt, vypadá to, že by vás pak neměla zaskočit. Když ale přijde, skutečnost je úplně jiná a těžko se to zvládá. Táta byl člověk, který mě jako muzikant a zpěvák sledoval, hlídal a kryl mi záda. Najednou tu ale nebyl, a já nevěděla, co dál.

Pamatuju si na okamžik, kdy jsem se trochu oklepala a řekla si, že musím začít hodně pracovat. Dala jsem se dohromady s kapelou z Brna, ale nedařilo se nám najít management, který by pomohl v tom, že začneme pravidelně hrát. Bylo to tedy spíš takové plácání se od ničeho k ničemu. Měli jsme nějaký repertoár, na koncertech to bylo poměrně živelné, byli jsme taneční, uvolnění, ale žádný průlom nenastal. Trápilo nás to.

Přesně tak. Uvědomovala jsem si ale ještě jednu věc. Protože jsem první desku nahrála s lidmi, kteří patří nebo se točí kolem skupiny Monkey Business, začali nás posluchači připodobňovat k ní. Brali nás jako nějakou odnož, což nebylo dobré. Nebylo to prostředí pro fungování ani hledání vlastního výrazu.

Několikrát. Říkala jsem klukům v kapele, že musíme tvořit něco osobitějšího, dlouho se to ale nedařilo. V roce 2010 mi však náš klávesista Jirka Hutárek řekl, že má nějaké nápady, ať si je poslechnu a uvidíme, jestli se mi budou líbit. Vzniklo z nich pár písniček a Roman Holý, když jsme mu je přinesli, řekl, že jsou dobré, a pokud vymyslíme ještě pět dalších, uděláme album. Vize byla taková, že vznikne taneční deska, na které nebude moc písní ve středním či pomalém tempu, a já budu zpívat výrazem, který jsem si vybudovala v G-Point Hunters, tedy nahlas a hodně exponovaně. A také jsme se dohodli, že zkusíme napsat pár českých textů.

Máte pravdu. Začala jsem totiž pak procházet něčím, co by se dalo nazvat velká duševní transformace. Nepovedl se mi vztah, který mě velmi vyčerpal, a já byla najednou pomalejší, zamračená a skoro až depresivní. Na nějaké rozjuchané písničky jsem neměla náladu.

V té době se mnou často hrával baskytarista Tomáš Koudelka. Naše skladby byly pomalé, tiché, osobní, s intimními texty. Hodně jsme v té době poslouchali písničky Joni Mitchellové nebo Vlasty Redla, tedy lidí, kteří když zpívají tiše, dokážou vás jako posluchače naprosto dostat. Strašně nás to bavilo a já cítila, že mi to pomáhá se uklidnit a hudebně usadit. V té době vlastně začal vznikat materiál pro album. Dobrali jsme se ke střednětempovým až pomalým skladbám. Pak jsem otěhotněla a zjistila, že si při koncertech stačí na pódiu sednout, zpívat srdcem a pouštět emoce.

V tátově verzi vyšla před rokem a půl na vzpomínkové desce k jeho nedožitým sedmdesátinám. Roman Holý mě jednou poprosil, abych přinesla nějaké tátovy texty. Bylo mezi nimi i Škrábnutí, a to slovo nás zaujalo, protože nám připadá hezké a neobvyklé. Roman napsal novou hudbu a vznikla krásná píseň. Nechtěla jsem ji na desce zpívat stejně jako táta.

S texty jsme měli vůbec velké problémy, pracovali jsme na nich strašně dlouho. V každé písničce na albu je totiž nějaký příběh, který se váže k uplynulým sedmi létům.

Je mezi nimi skladba o propouštění lidí, kteří tu už s námi nejsou, o šrámech na srdci, samotě a podobně. Všechno jsou to mé zkušenosti a prožitky.

Neustále, hlavně když se psaly texty. Spousta je jich o něm. Podstatnou roli hrálo i to, že jsem si chtěla jeho odchod vyřešit.

Začneme hrát na konci března a já budu na pódiu v trochu jiné pozici, než jsem dosud bývala. Určitě se dobře připravíme. Album je velice intimní a koncerty budou této poloze věrné. Je to pro mě cesta do neznáma. Věřím ale, že když se koncerty podaří, přinese mi to další důležitou inspiraci.