Hlavní obsah

Režisér Petr Nikolaev se vrací k Michalu Vieweghovi

Právo, Věra Míšková

Do kin zanedlouho vstoupí česká novinka Vybíjená. Režisér Petr Nikolaev ji natočil podle scénáře Miroslava Oščatky, ale především podle stejnojmenné úspěšné knihy Michala Viewegha.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Režisér Petr Nikolaev

Článek

Před téměř dvaceti lety jste se představil českým filmovým divákům adaptací Vieweghovy knihy Báječná léta pod psa, a byl to velký úspěch. Proč jste si teď vybral právě Vybíjenou?

Nabídl mi ji Rudolf Biermann, který je dvorním producentem vieweghovských adaptací, a já jsem tu nabídku rád přijal. Po Lidicích a Příběhu kmotra, což byly filmy velmi vážné, jsem dostal chuť se zase jednou pustit do odlehčenější látky.

Potřeboval jsem herečku, která opravdu vypadá jako modelka – to je totiž docela specifická krása. A tomu Simona s přehledem dostála

Čím vás kniha nejvíc bavila?

Myslím, že Michal je mistrný autor v líčení i velmi drobných záhybů psychologie postav. A bavilo mě, že kniha nefandí silným, ukazuje, že ti, kteří mají do začátku naděleny trumfy, nemusí pak být v životě vítězi. Záleží na tom, jak s těmi trumfy hrají.

Ústřední trojici jste obsadil Partičkou, respektive její podstatnou částí – Ondřejem Sokolem, Richardem Genzerem a Michalem Suchánkem. Nebojíte se, že by popularita tohoto pořadu mohla být pro filmové diváky trochu zavádějící?

I tohle byl původně producentský nápad, který jsem z hlediska jeho divácké atraktivity chápal, ale nebyl jsem si jím příliš jistý. Až časem mi došlo, že je to nápad výborný především z hlediska filmu – ti tři jsou pro charaktery svých filmových postav jako stvoření.

Jak to vypadalo na natáčení – nelezla vám Partička do filmu?

Nebudu zastírat, že to nebylo úplně snadné. Nešlo o to, že bychom si nerozuměli, ale jsou na sebe přece jen hodně zvyklí v konkrétních situacích a také musejí dostát své pověsti.

Úplně jinak se s nimi pracuje, když jsou každý zvlášť, a jinak, když jsou pohromadě. Takže jsme se s tím trochu prali, ale věřím, že jsme všichni společně vyhráli. Jsou tam velmi silné chvíle.

Foto: Falcon

Z filmu Vybíjená

Roli třídní krásky jste svěřil modelce Simoně Krainové, která se tak sice před kamerou sešla po dvaadvaceti letech od Kamaráda do deště 2 s Lukášem Vaculíkem, ale v průběhu těch let se objevovala vlastně jen v bláznivých komediích Byl jednou jeden polda 1–3. Jak zvládala roli Evy ve Vybíjené?

Když jsem hledal představitelku třídní krásky, nepochyboval jsem vůbec o tom, že je u nás řada půvabných profesionálních hereček. Jenže já jsem potřeboval oslnivou krásku. Simonu Krainovou jsme na castingu vyzkoušeli a ona opravdu obstála.

Při pozdější spolupráci si získala můj respekt profesionálním přístupem a obětavostí. Opakované natáčení ve studené vodě odstonala.

Film se odehrává ve dvou časových rovinách – bylo náročné tu starší vytvořit?

To se týká hlavně architekta a kostýmů. Tím, že jsem pracoval už mnohokrát se špičkovou kostýmní návrhářkou Simonou Rybákovou, jsem s kostýmy neměl problémy a výborný byl i architekt Petr Fořt.

A co jazyk – ono se to nezdá, ale dnes mluví mládež jinak než před pětadvaceti lety.

To je pravda. Ale spíš než abychom pracovali s dobovým jazykem před 25 lety, jsme hlídali, aby do tehdejší doby nepronikl jazyk a chování současné. Třeba když jsme točili v tělocvičně, začali najednou herci používat prvky, které z nich dělaly spíše děti z americké střední školy. Tam jsem je musel v zájmu autentičnosti trochu usměrnit.

Co chystáte po Vybíjené?

Hodně se teď upínám k projektu o československých legionářích. Není to látka na první pohled tak atraktivní jako vieweghovská adaptace, ale považuji ji za velmi důležitou.

Je to pravděpodobně největší dobrodružství v moderní české historii: vyprávím o legionářích z takzvané sibiřské anabáze a to se týká 50 000 našich předků. Nejen že šest let bojovali a žili v Rusku, ovládali asi 6000 km transsibiřské magistrály, ale aby se vrátili domů, museli objet celý svět. Jsou to skoro pohádkové věci, o nichž dnes skoro nikdo nic neví.

Jak jste se k této látce dostal vy?

Pro mě je to osobní téma, dědeček byl legionář. Já jsem ho sice nepoznal, protože ho popravili za heydrichiády, ale hrál jsem si s jeho šavlí, cítím to. Chtěl bych splatit dluh jak v rodinném, tak společenském smyslu slova.

Sice vzniklo několik dokumentů, ale poslední hraný film Zborov vznikl v roce 1938, a přitom hraný film má určitě větší dosah. Teď se nám po tříletém úsilí podařilo dostat první peníze – grant na napsání scénáře –, takže doufám, že film natočíme. Měla by to být velká epopej s rozpočtem asi 100 miliónů korun.

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám