Je pravda, že první písnička, kterou si pamatujete, je Love Hurts od Nazareth?

Ano, je. Už jsem si ji mnoho let neposlechl, ale vždycky jsem ji považoval za skvělou. Většinou se věci, které se mi líbí, později nějak vyjeví v mé tvorbě, takže je dost dobře možné, že se té písni podařilo někde zanechat otisk.

Vydáváte album A Thousand Miles of Midnight, které tvoří remixy písní z vašeho alba Phantom Radio. Jak vzniklo?

Jsem fanoušek všech umělců, kteří ty remixy vytvořili. A jsem obecně fanoušek remixů. Je to další kreativní umělecká forma, které se lidé věnují. Užívám si její objevování. Oslovili jsme všechny tvůrce v podobné době. Věděli jsme, že chceme remixy písní z celého alba, proto jsme si udělali seznam lidí, které bychom chtěli na albu mít.

Dostali od vás autoři remixů nějaké zadání?

Neřekl jsem jim ani slovo. V tom je ale krása remixů: s písní si můžete udělat přesně to, co chcete.

Překvapil vás někdo svým pojetím?

Všichni mě překvapili, protože jsem neměl žádnou představu o tom, co vytvoří. Celé to bylo jedno velké příjemné překvapení.

Říkáte, že jedinou odměnou pro umělce by měl být proces tvorby sám. Měl jste to tak vždy?

Tvrdím, že se vždy snažím, aby hudba byla sama o sobě odměnou. Měl jsem to tak vždy. Cokoli se objeví navíc, je jenom nečekaná poleva na dortu.

Fanoušci jsou také jen poleva?

No, dělám hudbu pro sebe. Tak, aby se líbila mně, ale s vědomím, že ji uslyší i další lidé, a s nadějí, že se některých z nich hluboce dotkne. Co se týká inspirace publikem, to se neděje. Když tvořím, snažím se z toho publikum vynechat. Sleduji jen své vlastní postoje. Když se to lidem líbí, je to ta poleva.