První výtkou textům Kocábové bývá, že je to typické mladé (náctileté) psaní, o které se pokouší každý druhý středoškolák. Možná je to příliš kacířská myšlenka, ale nebude to tím, že Kocábová mladá skutečně je? To má ve svých necelých dvaceti psát jako Jan Neruda po zánětu žil?

Otázka nestojí, měly-li by se vydávat literární exhibice náctiletých, ale jsou-li literární exhibice náctileté Kocábové dost dobré na to, aby byly vydány, tedy jsou-li něčím výjimečné. A to jsou. A navíc každá jinak.

Zatímco Monarcha Absint byl ztělesněná láska, nebo možná ztělesněný soucit, Schola Alternativa je ztělesněná ironie. A sebeironie. Roztomilé je, že oboje je skryté pod nánosem podobné slovní materie. Rozkrýt ji ale není tak těžké. Stačí umět číst a přečíst ty knížky celé. Nedají se zredukovat do ukázek.

Josef Chuchma (například) vyčítá Kocábové, že nenapsala generační výpověď, kterou na záložkách jejích knih slibuje nakladatelství. Že nevypovídá nic o světě kolem nás nebo o světě své vrstevnické skupiny. To opravdu nevypovídá, ale vyčítat autorce záložku, kterou psalo nakladatelství? Kocábová je vrstevnice, ale kvůli tomu nemusí psát vůbec nic, úkolem literatury sice může být vypovídat o světě kolem, ale taky vůbec ne.

Síla Kocábové je v něčem úplně jiném. V imaginaci. Psát proudem, plnit ho útržky z četby, myšlenkami, postřehy a čímkoliv, co autora zrovna napadne, dokáže každý. Většinou ale (a nejen u náctiletých) jde o proud prázdný, proud pro proud, proud zajímavý jen pro autora. Kocábová ho ale dokáže přeplnit představivostí, na každé stránce vás bombarduje fantazií, je to takový vír, že se vám z něj zatočí hlava. Proto znamená nečekaný čtenářský zážitek. A jestli jste se u Monarchy Absinta i trochu dojali, tak u Scholy Alternativy se snad i pobavíte. Tedy až na občasné zamrazení.

Jestli by něco mělo recenzenty odstřelující obě knížky přimět k zamyšlení, tak je to autorčin jazyk. Kocábová se ve druhé próze naučila používat vedle útočných krátkých vět, které z textu dělaly sled rytmických point, i o něco delší souvětí, ale základ zůstává stejný. Takový proud vulgarit, míchanice spisovné a obecné češtiny a drastických obrázků by se leckomu jinému vymkl z rukou, ale Kocábová si s ním dělá, co chce, a dokáže ho ukočírovat vždycky přesně k tomu, co potřebuje říct. A může to být třeba podobenství o šťastné lásce.

Lehkost jejího psaní je skoro nesnesitelná. To ovšem pro většinu jejích kritiků (v trochu jiném významu) platí rovněž.

Natálie Kocábová: Schola Alternativa
Mladá fronta 2004 144 stran, cena neuvedena