Jste nejistá?

Ano. Všeho se bojím, ale vždycky ten strach překonám. Myslím, že nejistota není špatná věc. Mně se nic tak nepříčí jako lidé, kteří mají pocit, že všechno vědí. Pýcha je špatná věc.

Jako překladatelka Bohumila Hrabala určitě víte, že vaše příjmení není bez významu. Že ho s sebou nese na protest proti bolševickému antisemitismu jedna z Hrabalových postav a skutečný filosof Zbyněk Fišer.

Egon Bondy, já vím. Nepotkala jsem ho. On žije v Bratislavě.

A Hrabala jste potkala?

S Hrabalem jsem seděla chvilenku U Tygra, když pil pivo. Dělal si laskavou legraci z mého židovství.

Vyprávíte lidem o holocaustu?

O sobě ne. Už pár let se zabývám výzkumem historie českých a slovenských Židů v době holocaustu, to ano, ale o sobě nemluvím.

Vracejí se k vám ještě vzpomínky na koncentrační tábor?

Už ne. Ani ve snu.

Někteří z těch, kteří přežili holocaust, mají pocit studu. Že nezemřeli. Vy také?

Ne. Já jsem nikdy žádné výčitky svědomí za to, že jsem přežila, neměla. Vážím si toho, že žiji. To, že jsem přežila, jsem vnímala jako dar a ne jako důvod k výčitkám svědomí.

Kolik členů vaší rodiny přežilo?

Čtyři z jednatřiceti. Babička, bratranec, moje sestra a já. Babička umřela brzy po válce, bratranec se zabil v autě ve Francii v roce 1968 a sestra žije na penzi v Jeruzalémě.

Proč jste si nechala odstranit lágrové číslo z ruky?

V Izraeli chodí lidé většinu roku s krátkými rukávy, já pracovala jako reportérka, a když k někomu přijdete a máte na ruce číslo, hned se začne zajímat on o vás a nedá vám moc šancí, abyste se mohl zajímat vy o něj. Bylo to, jako kdybych měla ceduli: "Byla jsem v koncentráku!". A lidi taky nejsou dost taktní, jsou schopní vám položit na veřejnosti dosti pitomé otázky.

Tak jsem si řekla: Proč já bych chodila s tím, co mně vytetovali Němci. A dala jsem si to chirurgicky odstranit. Vím o dvou lidech, kteří to také udělali, ale neznám je.

O těch číslech se říká, že jsou znakem cti, ale já v tom žádný znak cti nikdy neviděla. Já takovou připomínku na tak tragickou část života nepotřebuju. Já nechci, aby lidi o mně věděli předem víc, než já vím o nich.

Ve svých memoárech jste ke svému národu poměrně neuctivá.

Ale kdepak. Spíše si z některých rysů izraelského národa dělám legraci, Víte, jak vypadá skutečná neuctivost? Já mám ostatně stejně kritický postoj i k sobě.

Jak hodnotíte situaci, kdy je Izrael vnímán jako nebezpečí míru?

To máte tak: nějaký čas po holocaustu nebyl antisemitismus v módě, část světa trpěla pocitem viny. A teď se ten "starý dobrý" antisemitismus vrací. Na tom nic není. Já si jen myslím, že si západoevropské státy dosti zjednodušují život, když mísí dohromady jablka a hrušky - naši tvrdost a palestinský teror. I kdyby Palestina a Izrael neexistovaly, islámský teror by existoval. S tím nic nenaděláte.

Souhlasíte se Šaronovu politikou síly?

Já nejsem šaronovec a nikdy jsem jím nebyla. Stála jsem vždy na straně Strany práce, mám ráda Šimona Pereze. Ale co nemám opravdu ráda, je, když vyletí do povětří autobus plný izraelských dětí.

Říká se, že noví Židé, zejména přistěhovalci z Ruska, se cítí v Izraeli špatně, že je s nimi zacházeno jako s lidmi druhé kategorie.

To není pravda. Podstatná část ruských přistěhovalců se asimilovala. Ale protože v Izraeli existují ruské noviny, ruské časopisy, ruský rozhlas a ruská televize, může si spousta "nových Židů" dovolit žít v ruském ghettu.

Ten velký ruský příliv způsobil spíše velký posun izraelské politiky doprava. V Izraeli jsou vpravo ti, co jsou proti usmíření s Palestinou a proti všemu, co zavání sociálním státem. A mezi nimi Rusové, kteří po svých zkušenostech ze Sovětského svazu šmahem zatracují všechno, co se socialismu jen z dálky podobá.

Když jsem byl před třemi lety v Izraeli, líbila se mi samozřejmost, s jakou se Izraelci pohybovali po městech, kde vybuchovaly palestinské bomby. Je to statečnost - nebo otupělost?

Já nevím, jestli je to statečnost, spíše životní moudrost, protože kdybyste se všeho bál, musel byste se zavřít doma a nevystrčit nos.

Někteří Izraelci se na tu vaši "samozřejmost" dívají kriticky, říkají jí "lhostejnost". Já to tak nevidím. Myslím, že je to spíše hrdost, že chceme říct: "No a co! Máme se pos...?" 

Bouchlo to někdy blízko vás?

Velmi blízko. Šla jsem v Tel Avivu po ulici k autobusu, ten zrovna přijížděl, já mu běžela naproti, a najednou rána a autobus nebyl. Prostě přestal existovat. Vzduchem lítaly nějaké věci, nevím, jestli to byly nohy nebo kufry, vím jen, že jsem se na fleku otočila a šla jako pomatená na druhou stranu až do čistírny, kterou znám, a poprosila jsem je o skleničku vody. Už jsem zapomněla, kolik tam tenkrát bylo mrtvých. O sebe jsem se nebála, říkám si: "Mladá už neumřeš!", ale o dceru se bojím. A o vnuky.

Přeložila jste z češtiny do hebrejštiny skoro třicet autorů. Který se prodával nejlépe?

Jak kdy. Pořád jde dobře Hrabal - právě jsem dokončila překlad jeho knížky Svatby v domě. Dobře se prodávaly první dvě Vieweghovy knížky, ale teď už to taky není, co to bývalo. Vždycky šel dobře Kundera, ale mně se přestal líbit, když začal psát francouzsky a ztratil svůj český humor.

Jaká jsou úskalí těchto překladů?

Různá. Přiveďte izraelského čtenáře do pražských Hrdlořez nebo do Strašnic a hned se mu s tím slovem spojí něco, co tam vůbec není. Když jsem překládala Zlaté úhoře Oty Pavla, vyvstaly problémy s rybařinou. Akademie hebrejského jazyka sice vydala slovník názvů sladkovodních ryb, ale jen těch, které se vyskytují v Izraeli. Po konzultacích s předními izraelskými ichtyology jsem byla nakonec nucena vymyslet jméno pro tlouště. 

Vracíte se do Prahy ráda?

Můj domov už to skoro šedesát let není, ale je hezká. Obzvlášť po převratu se celá prosvětlila. Byla jsem tu poprvé po roce 1948 dva měsíce před listopadem 1989 a myslela si, že zešílím. Tolik špíny, lhostejnosti, nudy, šedi a svrabu jsem dlouho neviděla. I lidi vypadali, jako kdyby se nemyli. Teď už je tu pěkně.