Diváky v hledišti Stavovského divadla vítají koláže Miroslava Huptycha, které jsou dominantním prvkem scénografie. Je na nich tolik k vidění, že by diváky zaujaly i bez Mozartovy opery, s níž bohužel souvisejí velmi volně, stejně jako celá Morávkova režie. V Huptychově a Ondrušově scéně by se dala s úspěchem odehrát celá řada jiných oper.

Mozartův kouzelný singspiel, rozkročený mezi pouťovou komediálností a filosofickými idejemi doba a zla, si totiž Morávek popletl s barokní operou, takže zpěváky nechal zpívat staticky na rampě quasibarokního jeviště, zatímco za nimi a kolem nich rozvinul své tradičně opulentní scénické balábile.

Jana Sibera se zmocnila koloratur Královny noci na výbornou.

Jana Sibera se zmocnila koloratur Královny noci na výbornou.

FOTO: Hana Smejkalová

Nicméně, všechny ty neustále zbytečně spouštěné a opětovně vytahované opony, přijíždějící a odjíždějící tříocí sloni, sršící ohně, poskakující naddimenzované žáby, draci, krysy, krokodýli, papoušci a opeřenci všeho druhu skřehotající a kokrhající i z balkónů nedokážou zakrýt prázdnotu inscenace, v níž se příběh i téma vytrácejí ve zcela absentujících situacích a vztazích.

A sílící pocit nudy nepřekoná ani snaživě poskakující a smíchem Formanova Toma Hulce hýkající Mozart (Martin Donutil), který celou operu (velmi špatně) diriguje, snaživě zmírajícím či hysterickým hlasem tlumočí německy mluvené recitativy, čímž se živě napsané situace ještě více zpomalují a zmrtvují. A do toho hlasitě odtikávají Mozartovy poslední vteřiny života a přes celou scénu se permanentně promítá zrnící obraz připomínající nejspíš to, že Morávek se svým týmem se inspiruje Formanovým filmem.

Úprava libreta a nevytvořené situace i vztahy zamlžující příběh protivenství, jež na své cestě za láskou prožívají princ Tamino a spanilá dcera Královny noci Pamina, místy až k nesrozumitelnosti, v množství postav na jevišti se těžko rozlišuje trojice dam či géniů od ostatních, o protagonistech ani nemluvě. Postavy ostatně přicházejí a odcházejí zcela bez souvislosti s dějem, Královna noci svobodně korzuje po Sarastrově paláci, proč také ne, když protiklad její říše se Sarastrovou se v pestré scénografické koláži vůbec neřeší.

Morávkova snaha o permanentní jevištní dění jde dosti často i proti Mozartově hudbě, ostatně zdá se, že její působivosti režisér zas až tak moc nevěří. Proč by jinak při stěžejních áriích nechal za sólisty akrobaty metat kozelce či stepovat na chůdách? Aby náhodou Mozart publikum nenudil?

Pravda ovšem je, že ani po hudební stránce nová inscenace posluchače příliš nenadchne. Dirigent Jaroslav Kyzlink před premiérou mluvil o historicky poučené interpretaci, ale na premiéře zněla Mozartova hudba v interpretaci dynamicky, tempově nevyrovnané a výrazově nezajímavé, se zbytečným množstvím hráčských i pěveckých chyb a s pochybnou souhrou pěveckých výkonů a orchestru.

Ptáčníka Papagena na první premiéře zpíval Miloš Horák.

Ptáčníka Papagena na první premiéře zpíval Miloš Horák.

FOTO: Hana Smejkalová

Ze sólistů obstála na sto procent jen Jana Sibera v postavě Královny noci křišťálově čistými a pevnými koloraturami, ostatní měli vesměs s mozartovskými party problémy. Marie Fajtová je půvabnou Paminou a árii Ah ich fühl´s zazpívala v působivém výrazovém pianu, ale i její jindy nosný hlas zanikal místy za zvukem orchestru vyjetého téměř na úroveň první řady.

Pamino Richarda Samka zněl zejména zpočátku pod tónem a jeho jindy suverénní projev působil matně, Miloš Horák nedokázal v postavě Papagena svůj zvučný bas zkáznit a zbavit naturalismů, v duetu s Papagenou (Lucie Hájková) oba bojovali s tempem a koordinací s orchestrem. Jan Šťáva má sice pro Sarastra barevný bas znějící i v hloubkách, ale v jeho partu je zatím nejistý, což se ukázalo i v stěžejní Sarastrově árii In diesen heil´gen Hallen.

Celkově působila Kouzelná flétna jako nedostudované dílo, s nervózními ansámbly, sólisty i sbory. Do jaké míry se na tom podílela komplikovaná inscenace, je samozřejmě otázkou, ale od „prvního souboru“ a scény, kde sám Mozart řídil provedení svých děl, by se dal očekávat a snad i požadovat suverénnější výsledek.

Morávkova nablýskaná klec na Mozarta zůstala prázdná. A pokud Mistr odněkud shora přihlížel, nestačil se divit, co mu to poskakující křečovité hemžení vlastně připomíná.

W. A. Mozart: Kouzelná flétna
Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink, úprava libreta a režie: Vladimír Morávek, scéna: Miroslav Huptych a Martin Ondrouš, kostýmy: Tomáš Kypta., pohybová spolupráce: Leona Quaša Kvasnicová, sbormistři: Martin Buchta a Adolf Melichar, dramaturgie: Beno Blachut ml. Premiéry 5. a 7. února ve Stavovském divadle ND Praha.

Celkové hodnocení: 40%