Článek
Na vernisáži výstavy Machotka řekl, že se mu věci zjevují v prostoru. Zřejmě i proto nemají snímky žádná konkrétní pojmenování. Označuje je pouze rok, ve kterém vznikly. Témata defilují před objektivem aparátu a vystupují z vnějšího světa.
Přitom jen nadaný jedinec je schopen rozklíčovat jejich estetickou podstatu a v setině vteřiny ji zmrazit navěky.
Praskliny ve zdech i v asfaltových silnicích vytvářejí měsíční pohoří a za jejich horizontem se zjevuje panorama Karlova mostu. Ze zdi trčící traverza připomíná šibenici a v kontextu s typickými hroty Emauzského kláštera posouvá celou kompozici do dalších duchovních dimenzí.
Nehmotné skulptury stínů, výseče skutečnosti zobrazované odlišnou optikou a fantazijní představy míchají vizuální amalgam s takovou přesvědčivostí, že mnohdy vidíme v jednom obrazu několik dějů. Navíc se často překrývají, takže vzniká přidaná hodnota. Té se však mohou zmocňovat pouze pozorovatelé, kteří disponují imaginativní výzbrojí.
Nesmí jim totiž vadit, že na první pohled v mnoha případech nerozpoznají, co vlastně fotograf v reálu zachytil. Podstatné je, co v naznačené kompozici odhalí.
Machotka nechává věci k sobě přicházet v určité vizuální kvalitě a nechává je zase odcházet v kvalitě jiné. My jako nezávislí pozorovatelé bychom jeho metodu měli beze zbytku přijmout.