Máte za sebou náročný rok. Co na něm bylo nejlepší?

Je těžké vybrat nejvíc vzrušující moment, protože se všechno dělo velmi rychle. Všude na světě rostl úspěch mé písničky, ve Velké Británii se dokonce dostala na první místo žebříčku. Poprvé v životě jsem hrála pro početná publika včetně lidí na stadiónu ve Wembley, což bylo úžasné. Největší výzva byla to zvládnout a zůstat zdravá. Jednou jsem během pěti dnů měla pět koncertů v pěti různých zemích, byl to šílený rozvrh.

Na hudební scéně jste se ale neobjevila z čistého nebe…

Ne, nebyl to můj první rok, ale byl první, kdy jsem vydala album. Tedy jednu desku už jsem měla, ale nebyla celistvá. Byla to kupa písniček, kterou mi pomohl dát dohromady učitel hudby. Stalo se to krátce poté, co jsem se hudbě začala věnovat. Tehdy jsem ale nevěděla, jestli chci být muzikant, nebo jen psát písničky. Hledala jsem si svou cestu. Loňské album proto beru jako své první. Mám pocit, že jsem se našla a všechno spolu umělecky funguje. Mám jasnou představu o tom, kam chci směřovat. Vnímám to jako začátek své umělecké kariéry.

Takže s prvním albem jste neměla ambici prorazit?

Já ho fakticky ani nevydala. Rozdávala jsem ho přátelům, má máma ho dávala svým kamarádkám. Oficiálně nikde nevyšlo, nehrálo se v rádiu. I když naše místní rádio párkrát něco pustilo. Ale ne, nebylo to pořádné album, spíš jen deska pro zábavu.

Například v roce 2010 jste vystupovala na oslavách Kanady ve Velké Británii. Jak jste se tam jako začínající zpěvačka dostala?

S tou první nahrávkou to nemělo nic společného, bylo to o něco později. Rozhodla jsem se, že budu skládat písničky pro ostatní. Napsala jsem první, natočila demoverzi a pustila ji mamince, ta ji poslala několika kamarádům a ti ji zase předali dál. Potom mě oslovili, abych hrála na Kanadském dni v Londýně. Původně jsem tu písničku ani nenapsala pro sebe, ale když se mě zeptali, zdálo se mi to bezva a šla jsem do toho. Jenom jsem neměla nic dalšího, a tak jsem napsala ještě čtyři nové skladby. Líbilo se to, a tak jsem začala psát popové písničky. Byl to vlastně další z mých vedlejších projektů, kterých jsem měla mnoho. Hard rock, death metal, jazz, funk, všechno. Ovšem ani jeden neměl dlouhého trvání.

Jaká cesta tedy vedla k albu Sound of aWoman?

Nechala jsem toho a vrátila se ke skládání. Po čase mi ale začalo chybět vystupování, a tak jsem udělala další projekt. Tentokrát jsem se ale rozhodla zůstat věrná sama sobě. Nešlo mi o proniknutí do světa rádií, začala jsem skládat hudbu, kterou miluji a chci ji sama slyšet. No a první písnička, kterou jsem napsala, byla Hideaway. Začalo se to vyvíjet neočekávaně dobře, nikdy bych to nečekala. V minulosti jsem toho zkoušela mnoho, obvykle jsem ale jen hrála přátelům v klubu, maximálně jsem získala pár fanoušků. Ale s Hideaway přišla exploze.

Proč myslíte?

Protože to je upřímné. Ta písnička je ryzí, lidé ji berou, protože jsem to prostě já.