Článek
My Češi (a Moraváci i Slezané) máme jednu historicky prověřenou negativní vlastnost. Ačkoli o problému nevíme nic nebo jsme jen někde zaslechli polopravdy, vytvoříme si názor, se kterým už nikdo nehne. Ani když dostaneme konkrétní argumenty. Jsme zkrátka dubové sedlácké palice a smějící se bestie zároveň.
Právě proto má tato výstava smysl. Každý, kdo překoná svou lenost a dojde do galerie, se může přesvědčit na vlastní oči, jak to s tím antiislamismem časopisu vlastně je.
Ze dvou set obálek se arabskou či islámskou tematikou zabývá naprostá menšina exemplářů. Nejvíce to od francouzských kreslířů schytali sami Francouzi. A neušetřili nikoho, obyčejné občany ani osobnosti. Každému rovným dílem.
Michael Jackson konečně bílý (Charlie Hebdo, 1. 7. 2009).
Marine Le Penová má mezi nohama hitlerovský knírek a říká, že si ho oholí, aby odčernila Národní frontu. Fotbalista Ribéry se ke kvótám ve fotbale vyjadřuje výrokem – chceme víc prostitutek.
Ostrému peru neunikly ani světové osobnosti. Skoro by se dalo říci, že kdo nebyl na stránkách Charlie Hebdo, nic neznamená. Defilují tam vedle sebe papežové, prezidenti, rabíni i hudební superhvězdy Elvis nebo Michael Jackson. Pár dnů po jeho smrti vyšla karikatura, na které je Jacksonova kostra a pod ní stojí – Michael Jackson konečně bílý.
Ano, je to syrové a drsné, jenže takový humor zkrátka je. Vždycky při něm někoho dehonestujete. I při tak zvaném laskavém humoru minimálně sebe a své špatné stránky. V těch karikaturách není nic osobního, pouze nadsázka a škleb. Nic víc.
Je tedy víra extrémních islamistů tak vratká, že ji podkope obyčejný vtip? Ne, humor Charlie Hebdo je jen zástupný problém. Krátkozrací alibisté, kteří říkají, že když je nebudeme dráždit, nic se nám nestane, jsou směšní.
Extremisté jsou proto extremisté, neboť zvyšují neustále své požadavky. Jako v roce 1938 henleinovci. Když československá vláda splnila jednu podmínku, následoval další požadavek. A Sudeťáci také operovali tím, že je jim nějak ubližováno.
Dobře, přestaneme dělat protiislámské vtipy. Co přijde dále? Příliš odhalené moderátorky v televizi? Psi ve veřejné dopravě? Black Sabbath a Rolling Stones na plakátech? Kam až budeme muset ustoupit? Právě takové otázky nastoluje výstava o Charlie Hebdo.