Článek
Martin, uzavřený mladý muž s manželkou a dítětem, bydlí v idylickém norském městečku a denně namáhavě předstírá štěstí a pohodu. Jeho jediným cílem je však zmizet - o víkendu se zbavit rodiny a utéct do divokých hor.
Je v tom něco poutavě divokého - hrdina běhá po melancholických horách, pije z potoků, spí na zemi. O nádheru skandinávské přírody, která je nesporná, zde ale nejde. Nor moc nemluví, ale diváci při běhu slyší to, čemu se v literární teorii říká proud vědomí. Necenzurované pásmo myšlenek - hlubokých i plytkých, tragických i legračních.
Hrdina přemítá, proč mu žena leze na nervy, proč je nešťastný, co by se stalo, kdyby se rozvedl. A jestli by nebylo lepší, kdyby žena umřela a on zůstal sám. Samotu považuje za největší luxus, kterého nemůže dosáhnout. Souhrou náhod se dostává do situace, kdy běží bez kalhot, což v norských horách nebude příjemné, ale on pociťuje spíše uvolnění.
Pokrytce snad Giaeverův scénář může šokovat, ale v podstatě je úplně obyčejný a upřímný. Hlavní hrdina moc nemusí svou rodinu a práce je mu lhostejná. Má pocit, že čas nesmyslně utíká a je třeba něco udělat - třeba skočit nahý do jezera nebo si něco začít s cizí turistkou kdesi v lese. Dobrý příběh, jen humoru je v tom pomálu.