Erben hledá ideální harmonii mezi jednotou tvaru a kontrastem barev na rozlehlosti plochy. Vychází z přísné geometrické podstaty, kterou se snaží ozvláštnit originální kompozicí. Právě tam je nejvíce patrný vliv malíře Marka Rothka, s jehož dílem se setkal v mládí v Itálii.

Striktnost ostrých hran a rohů spojujících abstraktní linie čar Ulrich Erben: bez názvu, 2013 využívá malíř jako autovými lajnami přesně vymezené hřiště. Až na něm teprve rozehrává svou vlastní hru. Klade barvu na zvolenou plochu s rozmyslem trenéra, který má sestavu hráčů předem promyšlenou.

Zároveň tuší, že v průběhu utkání bude nucen rozestavení variabilně měnit, a musí být tedy i několik tahů napřed. Erben dobře ví, že s „obyčejnými“ čarami by dlouho nevydržel. Proto barvy klade tak, aby vyvolávaly dojem plasticity a proměnlivosti.

Dva obdélníky nad sebou ohraničené černou linií s centrální čarou uprostřed vypadají na první pohled nezajímavě. Při bližší prohlídce ale zjistíme, že Erben je rafinovaný tvůrce. Najednou nemůžeme s určitostí říci, jestli se jedná o bílý podklad, či nikoli. Když přistupujeme k obrazu z různých úhlů, jeví se bílá jako šedá, pak jako béžová a nakonec jako jemně narůžovělá.

Autor geniálně využil faktu, že proměnlivé denní světlo i světlo nasvícení galerijního prostoru ve vzájemné symbióze vždy vytvoří jedinečné vizuální podmínky. Tudíž se pokaždé díváme na jiné dílo.

Jako by toužil po výtvarném ztvárnění prastaré myšlenky řeckého myslitele Hérakleita z Efesu. Tedy tvrzení, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. V našem případě tedy nelze dvakrát vnímat poezii geometrického kontrastu se stejnou estetickou hodnotou.

Ulrich Erben: Poesie kontrastu
Galerie Petr Žaloudek, Praha, do 7. března

Celkové hodnocení: 70 %