Nedávno jste se vrátil z Kataru, kde jste instaloval své rozměrné skleněné sochy v nejluxusnějších hotelech, které tam byly v poslední době postaveny. Vám se daří, alespoň v zahraničí. Jak to ale vypadá s budoucností českého ateliérového skla?

Nejsem galerista či umělecký kritik, abych to hodnotil, ale myslím, že ateliérové sklo obecně ve světě ztratilo tah na bránu i ohlas a zájem širšího publika. Stalo se trochu všední záležitostí, navzdory umělecké exkluzivnosti, jakou tento nádherný materiál vyvolává.

Tahounem zájmu byla vždy Amerika, kde jsem sám zažil obrovský boom. Přes noc vznikaly specializované galerie, existovali početní soukromí sběratelé. To, žel, skončilo.

Jak si to vysvětlujete?

Asi došlo k inflaci umělců, které produkovaly školy. V Americe stačí tři roky, aby z vás byl hotový umělec. Sklo bylo vždy módní záležitostí, na rozdíl od obrazů, a mám pocit, že tato móda odezněla. To nevylučuje možnou renesanci. Naše domácí situace je navíc složitá. Pro mladé výtvarníky není sklo atraktivní, protože vyžaduje značné pořizovací náklady. Hodina ve sklárně dnes stojí čtyři až pět tisíc korun a za hodinu toho moc neuděláte.

Ateliéry, alespoň v Praze, jsou drahé, takže výtvarník se musí hodně ohánět, aby si ho udržel. Nájemné je tržní a radnice nedělá rozdíl mezi výrobní provozovnou a uměleckým ateliérem. Umělec byl dán na pospas trhu a také to podle toho vypadá. V podstatě vítězí komerce.

Volné umělecké sklo zůstalo doménou v muzeích dekorativního umění, jako třeba Victoria and Albert Museum v Londýně, Kunstgewerbemuseum v Düsseldorfu nebo Museum für Kunst und Gewerbe v Hamburku, kde mají krásné kolekce děl současných českých sklářů. Proč to tak je?

Ani u nás se sklo neprosadilo jinak než jako dekorativní umění. První, kdo začal bořit hranice se sochařstvím a malbou, byl v Praze ředitel Národní galerie Milan Knížák, který dal sklo do stálé expozice Veletržního paláce.

Zažil jsem, že v Muzeu moderního umění v New Yorku bylo vedle soch Brancusiho a Giacomettiho vystaveno sklo Stanislava Libenského. Ale expozice se mění, takže dnes už tam sklo také nenajdete. Je to prostě důsledek obratu k jinému zaměření současného umění.

Vedle práce ve sklárnách i malujete. Co vás k tomu vede?

Studoval jsem v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u Stanislava Libenského a tam se hodně malovalo i kreslilo. Z mladší generace, která přišla po nás, tam ve stejném ateliéru vyrostl výborný malíř Jarda Róna.

Když nedělám sklo, tak maluji a kreslím. V Číně mě zaujala kaligrafie. Kresba je něco jako skicák inspirace. Sklo je magie. Něco člověk vymyslí, ale když se to ve sklárně vypálí, tak se změní barva a někdy i tvar. Původní záměr se posouvá. To u obrazů a kresby neexistuje. Tam si člověk vše určuje až do posledního tahu štětcem.

Existuje něco jako umělecké generační souznění?

Pravidelně se scházíme v Praze u Tlusté myši, kam vždycky přijdou trosky naší generace a občas tam zajde i nějaký ten umělecký mlaďoch. Pojíme a pokecáme. Ale není v tom nic uměleckého. Je to prostě relax. V ateliéru bojuje každý sám za sebe a generační souznění nemá na tvůrčí výsledek prakticky žádný vliv, pokud umělec není epigon. Zajímavé je, že dobrodružství zvané umění mě láká víc než v mládí a že s věkem člověk víc a odvážněji experimentuje.